Rozhlas po válce
Poválečná obnova Československého rozhlasu nebyla snadná. Z pověření České národní rady se ředitelem stal prof. Otakar Matoušek, který první chvíle v rozhlase popisuje takto: „Přišel devátý květen. Mě převezli ráno do budovy rozhlasu. Tam bylo plno lidí, který mě nadšeně přivítali, bylo plno lidí, který nevěděli, co si mají myslet, poněvadž měli jiné plány, a bylo plno lidí, který jsem v životě neviděl, který prostě za nacistů nastoupili a o kterých jsem nevěděl nic. ... stáhli jsme se do budovy rozhlasu, pobořené, zasažené, tam bylo všechno rozbité dole, s tím, že večer v sedm hodin zahájíme odtud vysílání.“
Dne 9. 5. 1945 v 19 hod. Matoušek vysílání skutečně zahájil, po jeho úvodním slovu následoval přednes Nerudovy básně Jen dál a Smetanova Prodaná nevěsta, mezi jejíž druhé a třetí dějství bylo vloženo československé vysílání z Londýna.
Matouška po třech týdnech 25. 5. 1945 vystřídal Bohuslav Laštovička, válečný redaktor londýnského vysílání a komunista. Matoušek se vrátil ke své univerzitní dráze, Laštovička ve vedení Českého, resp. Československého rozhlasu stál do června 1948.
Poválečné ztráty
Kromě nedostatku techniky a vůbec materiálního zabezpečení trápil rozhlas po válce i nedostatek zkušených pracovníků. Mnozí zahynuli během nacistické okupace, kdy byli zavražděni kvůli odbojové činnosti či židovskému původu, několik „rozhlasáků“ padlo při bojích během Pražského povstání.
Zaměstnanci rozhlasu, kteří se provinili během okupace, a ti, jimž nebylo vydáno osvědčení o národní spolehlivosti, byli propuštěni. Před vyšetřovacími komisemi stanulo šest desítek osob, třináct případů posuzovala očistná komise. Řada podezření z kolaborace však byla sporná, např. u vedoucího pražské stanice Zdeňka Morávka (člena podzemního rozhlasového výboru). Poválečná čistka zasáhla i prvního technického ředitele Radiojournalu Eduarda Svobodu, jenž po ponižujících výsleších podal výpověď.
Obnova rozhlasu a jeho nové funkce
Vyjma obnovených předválečných poboček (v Praze, Brně, Moravské Ostravě, Bratislavě, Košicích a později ve Svinově) začal rozhlas nově vysílat již v květnu z Plzně a Českých Budějovic, v červenci z Hradce Králové. Čtyřikrát denně byly na programu regionální zprávy, zbytek se přejímal z Prahy.
Před válkou patřila mezi hlavní funkce rozhlasu kultura a vzdělávání, zatímco po válce se vysílání zaměřuje na organizaci veřejného života. Důvodem byla poválečná situace, kdy nefungovala většina poštovních, telefonních ani železničních spojení, státní správa vznikala nově atd. Do toho se domů vraceli vězni a přeživší z nacistických lágrů, totálně nasazení a sirotci. Československo se potýkalo s epidemiemi a zároveň nedostatkem zdravotnického personálu i materiálu. V pohraničí se stále bojovalo.
Proto bylo třeba kromě zpravodajství zprostředkovávat také zprávy, výzvy a pokyny úřadů a spolků či naléhavá osobní sdělení, zejména pozdravy rodinám a pátrání po nezvěstných, zprávy o úmrtích a pohřbech. Informace o pohřešovaných byly podávány i přímo v budově rozhlasu. Rozhlas organizoval sbírky pomoci (ošacení, léky, potraviny, krev, pohonné hmoty, sbírka na pomoc při obnově Lidic a Ležáků atd.), koordinoval zapojení tlumočníků a dobrovolníky na odklízení trosek.
Klasické rozhlasové zpravodajství se nezávisle na ČTK vysílalo od 10. května. Popularita rozhlasu ohromně rostla, v květnu 1945 počet posluchačů převyšoval počet čtenářů denního tisku a v následujících letech došlo ke zdvojnásobení počtu koncesionářů. Velice populární byly reportáže Františka Gela z Norimberského procesu, od podzimu 1945 do jara 1946 odvysílal na 800 reportáží. Jako jedinému novináři se mu z rozbombardovaného Norimberku podařilo díky vojenskému polnímu telefonu navázat přímé telefonní spojení s domovem.
V lednu 1946 se uskutečnila velká programová porada za účasti ministra Kopeckého, kde bylo kromě odgermanizování a odfašizování dohodnuto, že rozhlas bude „upevňovat a zvroucňovat vztahy k bratrským slovanským národům, zejména k SSSR, a udržovat přátelské styky s národy ostatními s výjimkou národů a států fašisticky orientovaných“. Část vysílání měla být určena dětem a mládeži, rozhlas měl přinášet výzkumy veřejného mínění, informovat o technických novinkách a v neposlední řadě napomoci „dílu vlády Národní fronty“ – vysílaly se propagandistické, provládní, politické a mravně-výchovné kampaně.
V souvislosti s odsunem německy mluvícího obyvatelstva z Československa a následným osidlováním pohraničí rozhlas do programu zařadil od července 1946 relaci Naše služba pohraničí a budovatelské práci, během níž se vysílaly úřední zprávy a pokyny pro pohraniční oblasti, zprostředkovával se nábor pracovních sil atd. Od roku 1946 Československý rozhlas pravděpodobně jako první na světě spustil reportáže a přímé přenosy z parlamentu. Nejrozšířenějším poválečným žánrem se stal komentář, jedním z častých řečníků byl i komunistický ministr Zdeněk Nejedlý. [Tereza 1]Odkaz na článek v příběhu rozhlasu: http://www.pribehrozhlasu.cz/odhaleni-89+1/propaganda-a-politika/2812691
Rozhlas ale nevysílal jen zpravodajství a politickou propagandu, k oblíbeným relacím patřila třeba nedělní publicistická Beseda Rozhlasových novin, která se skládala z hudebních, literárních a drobných dramatických forem, nebo cestovatelské reportáže Miroslava Zikmunda a Jiřího Hanzelky.
Rozhlas a Únor 1948
Dle dohody z Košic dohlížel na rozhlas po válce blok tří stran – KSČ, sociální demokraté a národní socialisté. Ovšem již během moskevských jednání v roce 1944 komunisté vytvořili interní instrukci, že kromě klíčových ministerstev je třeba mít silnou pozici v médiích.
Vliv komunistů postupně narůstal, až se začátkem roku 1948 rozhlas stal významným spoluorganizátorem mítinků na jejich podporu. V té době informoval pouze o akcích KSČ, z nichž vysílal i přímé přenosy. Masivní propagační kampaň KSČ rozhlas spustil 23. 2., kromě reportáží vysílal také rezoluce podniků, telegramy atd. O den později se připojil ke generální stávce s tímto prohlášením: „Zaměstnanci Československého rozhlasu manifestují svou solidaritu se vším pracujícím lidem republiky v době celostátní jednohodinové stávky. Přiznávají se radostně k ideálům lidové demokracie a prohlašují svou vůli hájit jednotu pracujícího lidu i sílu ROH...“ O situaci v Československu rozhlas vysílal i do zahraničí, konkrétně do 36 zemí.
Během únorových událostí vysílal zpravodajství přímo od ÚV KSČ, předtím od poloviny měsíce přejímal zprávy z Rudého práva. Již během února v rozhlase probíhaly čistky, byly vydávány nové legitimace a některým zaměstnancům nebyl dovolen vstup do budovy, jak uvádí dobová citace: „... bylo nutné odstranit z rozhlasu několik lidí, kteří se během poslední doby prokázali jako nespolehliví v plnění košického i následujícího vládního programu...“ Analogická situace panovala na Slovensku, kde KSS ovládla vedení Slovenského rozhlasu. Na únorové čistky navázaly dlouhodobé systematické prověrky, které byly namířeny proti členům a sympatizantům jiných politických stran než KSČ, bývalým příslušníkům čs. vojenských jednotek na Západě a interbrigadistům, nábožensky založeným pracovníkům či Židům.
Rozhlas byl sice po válce prohlášen za státní, ale existovaly dvě společnosti, v českých zemích zestátněné s. r. o. podřízené ministerstvu informací, na Slovensku byl rozhlas pod národní správou. Ministerstvu informací připadl program a technika, zatímco kabely a vysílače spadaly pod ministerstvo pošt. V dubnu 1948 došlo dle nového rozhlasového zákona (č. 137/1948 Sb.) k úplnému zestátnění a spojením Českého a Slovenského vznikl Československý rozhlas.
Podle průzkumu poslechovosti v únoru 1948 posluchači ztráceli zájem o zpravodajství a politickou publicistiku kvůli přehršli propagandy. Je zajímavé, že proti vysílání z továren se stavěli dělníci a více jich naopak požadovali intelektuálové, stejně tak dělníci žádali zmenšit objem odborářského vysílání. Posluchači dávali mnohdy přednost zahraničním stanicím, jak potvrzuje jeden z dobových anonymních dopisů: „... zařiďte to tak, aby se u Vás v té době, kdy je Londýn, to je od 10 do 11, vysílal nějaký program, který nikdo neposlouchá. Snad nejlépe ÚRO [Ústřední rada odborů – pozn. aut.], neboť my bychom neradi přišli v Čs. rozhlasu o něco závažného. A my Vás potom budeme za to zase poslouchat, až se poměry obrátí.“
MEVRO
Významnou událostí roku 1948 se stala Mezinárodní výstava rozhlasu (MEVRO) uspořádaná v květnu 1948 na Radiotrhu v pražských Holešovicích. Výstava nesla podtitul Rozhlas, nástroj míru a znovuvybudování světa a u příležitosti 25. výročí vzniku rozhlasu v Československu měla představit technický a programový vývoj rozhlasu a umožnit návštěvníkům nahlédnout do zákulisí. Po únorovém převratu ovšem většina zahraničních rozhlasových společností včetně BBC odřekla účast, takže při sestavování programu museli pořadatelé improvizovat.
I přes politickou situaci pamětníci výstavu hodnotí jako místo, kde kromě týmové práce panovala tvůrčí svoboda. Rozhlasové výstavní vysílání, přenášené na vlně 415 m (známé posluchačům z Pražského povstání), tvořilo několik pevných bodů (např. pořady Výstavní perličky nebo Výstavní deník), větší část tvořila improvizace. Oblíbenými moderátory vysílání z MEVRa se stali „Ti dva“ neboli Karel Kyncl a Pavel Kohout, odchovanci Dismanova rozhlasového dětského souboru.
Výstava dosáhla značné popularity, za osm týdnů ji navštívilo 315 000 osob a rozhlasové vysílání z MEVRa si denně naladilo 500 000 mladých posluchačů. Vysílalo se navíc až do začátku července, tedy ještě několik měsíců po skončení výstavy. Vysoké náklady MEVRa zčásti pokrylo propagační vysílání podniků. Na výstavě byly ozkoušeny přenosné reportážní vysílače a zapojení telefonu přímo do vysílání, poprvé se také prezentovala Československá televize.
Zdroje
BEBUTOVÁ, Erika. Otakar Matoušek a jeho působení v Československém rozhlase. Praha, 2009. Bakalářská práce. Univerzita Karlova, Fakulta sociálních věd, Institut komunikačních studií a žurnalistiky. Katedra žurnalistiky.
BEDNAŘÍK, Petr; JIRÁK, Jan; KÖPPLOVÁ, Barbara. Dějiny českých médií: od počátku do současnosti. Praha: Grada, 2011.
Český rozhlas a JEŠUTOVÁ, Eva a kol. Od mikrofonu k posluchačům: z osmi desetiletí českého rozhlasu. Praha: Český rozhlas, 2003.
KOSATÍK, Pavel. Fenomén Kohout. Praha: Paseka, 2001.
Počátky zahraničního vysílání. In: Příběh Rozhlasu [online]. 2014 [cit. 2015-02-18]. Dostupné z: http://www.pribehrozhlasu.cz/odhaleni-89+1/slavne-porady/2761452
Hovoří Zdeněk Nejedlý. In: Příběh Rozhlasu [online]. 2014 [cit. 2015-02-18]. Dostupné z: http://www.pribehrozhlasu.cz/odhaleni-89+1/propaganda-a-politika/2812691