Co se dělo v rozhlase po shození bomby. Vzpomínky bojovníka

Bojovníci rozhlasu před vchodem do budovy, 11. květen 1945 - Foto:  archiv Gustava Sklenáře

Bojovníci rozhlasu před vchodem do budovy, 11. květen 1945Foto:  archiv Gustava Sklenáře

Dvacetiletý Gustav Sklenář byl koncem války totálně nasazený u firmy Bosch. Spolu s ním tam byl i Ivan Pour, jehož otec pracoval v Českém rozhlase a byl zároveň zapojený do odboje. Právě kamarád Ivan přišel v sobotu 5. května za Gustavem Sklenářem domů s dotazem, jestli se chce zúčastnit boje o rozhlas. Gustav souhlasil.

Přemístili se k náměstí Jiřího z Poděbrad, kde bylo v jednom z domů shromaždiště. Tam strávili noc. V neděli 6. května navečer spolu s dalšími prošli vchodem z Balbínovy ulice do budovy rozhlasu, která byla v dezolátním stavu, jelikož na ni den předtím dopadla bomba. 

„Byli jsme nouzově ubytováni v jednom zachovalém rozhlasovém studiu, byla mi udělena hodnost vojína čs. armády. Pověřili nás různými činnostmi, jako kupříkladu strážní službou nebo odklízením trosek. Střežili jsme i německé vojáky, kteří byli deportováni do budovy gymnázia Na Smetance. Vykonávali jsme též pořádkovou službu na ulicích v okolí rozhlasu. Jako spojka jsem byl vyslán do sídla ČNR v Bartolomějské ulici s návrhem, že Velitelství rozhlasu má možnost zařídit rušení pirátského vysílání proněmecké vysílačky Mělník“. 

Rozhlas po svržení německé bomby 7. května 1945 - Foto: Archiv Českého rozhlasu

Rozhlas po svržení německé bomby 7. května 1945Foto: Archiv Českého rozhlasu

Bezprostředně po osvobození se Gustav Sklenář a jeho skupina věnovali hlavně odstraňování následků bojů v rozhlase. „V té době mezi 9. a 14. květnem bylo nás v rozhlase již necelých 50 mužů“. 

Po „propuštění do civilu“ a podání výpovědi o své činnosti, obdrželi účastníci bojů o rozhlas potvrzení a odznak. „Při oslavách výročí Pražského povstání v roce 1946, 1947 a 1948 jsme byli vždy pozváni k účasti bývalým „Velitelstvím rozhlasu“ a zúčastňovali jsme se pokaždé oslav jako samostatná bojová jednotka. Bohužel se nepodařilo mjr. Rakoušovi tento statut naší jednotky udržet i v pozdějších dobách, neboť svým pojetím se to vymykalo politické koncepci, kterou o Pražském povstání mělo tehdejší vedení KSČ. A když v 60 letech mjr. Rakouš zemřel, zmizely s ním někam i záznamy o „Bojovnících rozhlasu“ a to, co se dnes o rozhlase předkládá, je jenom velká bída." 

Autor:  Iva-Hedvika Zýková

Nové články v rubrice

  • Hrůzný zážitek z pražské Pankráce

    Libuše Javůrková bydlela v květnu 1945 s rodiči na pražských Vinohradech. Její teta a strýc na Pankráci, v tehdejší Úsobské ulici. Že je právě v této části Prahy situace velmi svízelná, se Libušina rodina dozvěděla...

     
  • Poprava v Jelením příkopě

    V květnu 1945 bylo paní Jiřině Sedlické, tehdy Sommerové, 19 let. Jejímu bratru Mirkovi 21 let. Bydlela v Libni a pracovala jako dámská krejčová v saloně Vaňka na Smetanově (tehdy Masarykově) nábřeží u Karlových lázní....

     

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2017 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace