Ecce Homo - operace Overlord

6. červen 1944 byl pro Spojence za 2. světové války dnem "D". Generál Eisenhower, vrchní spojenecký velitel v západní Evropě, naplánoval na tento den odvážnou invazi na evropskou pevninu. Před svým zahájením se zdála invaze v Normandii velmi riskantním podnikem. Spojenečtí vojáci se měli vylodit na pobřeží, které nepřítel držel již čtvrtým rokem a měl tedy dost času k jeho dokonalému opevnění. Ostatně už sám název, který pro toto opevnění zvolil Hitler - Atlantický val - budil hrůzu. Němci měli k obraně západního valu celkem 58 divizí, z nichž 10 bylo pancéřových, schopných poměrně rychlého protiútoku. Hitler dokonce oslaboval východní frontu a posiloval své jednotky ve Francii, neboť doufal ve vynucení separátního míru. Byl prý ochoten obětovat několik Stalingradů, jen aby získal nový Dunkerque.

Logo|foto:Český rozhlas

Spojenci naopak mohli do akce nasadit jen to, co dokázali přepravit přes Kanál. V první vlně se tak mohlo vylodit pouze šest divizí, jež měly podpořit další tři dopravované letecky. Počítalo se nejméně s týdnem, než se podaří úderné síly na pobřeží zdvojnásobit. V den "D" se tisíce dopravních lodí, obojživelných i válečných plavidel vydalo přes tehdy rozbouřený průliv La Manche. Invazi předcházela obrovská příprava, takže díky tisícovkám francouzských agentů věděli vojáci alespoň přibližně, do čeho jdou. Útok byl dokonce na britském pobřeží v menším měřítku nacvičován, ale v situaci skutečného vylodění bylo samozřejmě všechno trochu jinak. Před invazí bombardovalo spojenecké letectvo a námořnictvo silná německá opevnění podél francouzského pobřeží, přesto však Spojenci nalezli nepřítele dostatečně opevněného a dobře vybaveného, aby se jim mohl postavit na odpor. Nastalo to, co vyděsilo velitele již při nácviku. Útočící oddíly uvázly na pobřeží a nedařilo se jim rozvinout útok směrem do vnitrozemí. Vyloděné tanky pojížděly po plážích nevelkou rychlostí a snadno se stávaly terčem německých protitankových zbraní. Zejména americké oddíly se na plážích Utah a Omaha setkaly s tuhým odporem. Britské jednotky, později posílené Kanaďany, zase na východě odhodlaně bojovaly o přístav Caen úporně bráněný Němci.

Logo|foto:Český rozhlas

Velkým štěstím Spojenců bylo, že v německém hlavním stanu nepanoval jednotný názor na možnosti jejich útoku, a to dokonce ani tehdy, když už probíhal. Hitler držel v rezervě několik tankových divizí SS, z nichž každá sama o sobě by mohla na počátku vylodění smést útočníky do moře. Věřil sice, na rozdíl od svých generálů, na vylodění v Normandii, ale v okamžiku, kdy vypuklo, zdálo se mu slabé a považoval je proto za klamný manévr. Velitel na západě, maršál von Rundstedt, předpokládal zase útok na nejužším místě Kanálu, mezi Calais a Dieppe, ale v okamžiku útoku v Normandii nemohl disponovat svými divizemi bez souhlasu Hitlera a měl svázané ruce. Rommel, který měl výkonnou kontrolu nad vojáky na pobřeží, souhlasil s Hitlerem v místě útoku a snažil se Normandii opevnit. Současně však po vypuknutí bojů neměl podporu Rundstedta, který proti jeho plánu smést Spojence hned z pobřeží prosazoval variantu mohutné protiofenzívy, samozřejmě dobře připravené a tím časově náročné.

Spojenci proto koncem července 1944, po sedmi týdnech prudkých bojů, pevně ustavili své předmostí. Invaze uspěla a spojenecké armády podél pobřeží se spojily. Počátkem srpna 1944 prolomila 3. americká armáda německé linie na západě a vtrhla do Bretaně jižně od Loiry, aby pak vyrazila na východ - do Paříže. Německý pokus rozdělit americké vojsko neuspěl, místo toho chytilo britské vojsko z jihu německou 7. armádu do pasti a rozdrtilo ji. O osudu války bylo rozhodnuto i na západní frontě. Hezký den!