Vítězslava Kaprálová

Vítězslava Kaprálová se narodila 24. ledna 1915 v Brně do rodiny s velkým hudebním zázemím. Otec, Václav Kaprál, byl hudební skladatel, jeden z žáků Leoše Janáčka. Později se stal profesorem brněnské konzervatoře. Matka, Viktorie Kaprálová, rozená Uhlířová, byla rovněž umělecky nadaná. Věnovala se hlavně zpěvu a společně se svým mužem vyučovala na jeho hudební škole.

Logo|foto:Český rozhlas

Vitka, Vitulka nebo Vitulenka (tak Vítězslavě říkali nejen její nejbližší, ale i přátelé a ostatní lidé, se kterými se setkala) vyrůstala s hudbou od nejranějšího dětství. Nebylo to ale asi dětství zrovna idylické. Během 1. světové války musel otec narukovat a tři dlouhé roky byl z domova pryč. Když bylo Vitce 8 let, rodiče se rozhodli rozejít. A tak to zřejmě nebylo jen z důvodu Vitčina chatrného zdraví, že během svého dětství a mládí strávila několikrát řadu dlouhých měsíců v sanatoriích a lázních.

Hudba ji ale velmi lákala. Její první vážný skladatelský pokus vznikl na podzim r. 1924, kdy ji bylo teprve 9 let. Skladbu nazvala V říši bájí. O necelý rok později složila skladbu Po bitvě bělohorské, kterou věnovala prezidentovi T. G. Masarykovi. Z prezidentské kanceláře jí přišla tato odpověď:

Kancelář Presidenta republiky, čj. D 340/26.
Slečna Vítězslava Kaprálová, žačka obecné školy v Králově Poli.
Věnování svých skladeb způsobila jste panu presidentu radost. Potěšilo zvláště, že četba vážných děl, jako jsou Dějiny našeho národa, vyvolala u Vás již v raném věku ohlas, který jste snažila se vyjádřiti hudbou. Z příkazu pana presidenta děkuje Vám kancelář srdečně za Vaši pozornost a přeje Vám hojně zdaru v dalším studiu hudby a její skladby.

Není proto divu, že měla zájem jít studovat na konzervatoř. Na přijímací zkoušky však musela jít v doprovodu matky bez vědomí otce, neboť on s tím nesouhlasil. Obával se totiž, že jako žena se coby hudebnice dobře uživit nemůže. Vitka byla navíc drobná, mezi prsty si dokonce často dávala špunty, aby měla větší rozsah pro hru na klavír. Jejím snem však nebylo stát se klavíristkou, ale skladatelkou a dirigentkou. Když pak byla přijata, otec jí v tom již nebránil.

Mezi desíti přijatými posluchači byla jedinou dívkou. V průběhu studia se postupně počet snižoval, až nakonec zůstala sama. Skladbu studovala u Viléma Petrželky, od 2. ročníku u Zdeňka Chalabaly i dirigování. Jednou ji otec vzal do rozhlasu, aby si vyzkoušela řídit skutečný orchestr. Byla to velká výzva. Když se na dirigentském stupínku objevila, mnoho respektu u muzikantů nebudila. Brzy si je ale získala. V jednu chvíli se prý však orchestr proti ní skoro vzbouřil, protože si dovolila moc oprav. Přesto byl orchestr po 4 zkouškách připraven k přímému přenosu.

Její mimořádné nadání i píle se záhy projevili. Svým absolventským koncertem (Koncert pro klavír a orchestr d moll), který nejen složila, ale i řídila, sólo na klavír hrál sám prof. Ludvík Kundera, si získala velký ohlas a navíc cenu Františka Neumanna za nejlepší absolventskou skladbu.

Po tomto úspěšném zakončení studia na konzervatoři byla přijata do Prahy do mistrovské třídy Vítězslava Nováka, u něhož studovala skladbu, a třídy Václava Talicha, legendárního českého dirigenta. U Nováka se začala skutečně rozvíjet. Její práce nesly osobitý rys, typický i pro její pozdější tvorbu - především šlo o mnohostranné uplatnění moravismu v melodice a zejména v rytmice.

Mistrovská studia zakončila r. 1937 svou skladbou Vojenská symfonieta, která byla uvedena v pražské Lucerně pod jejím řízením v předvečer sokolského sletu za účasti prezidenta Edvarda Beneše, kterému skladbu věnovala. Sklidila opět velký úspěch a to i u odborné kritiky.

Na doporučení Bohuslava Martinů požádala o stipendium, aby mohla studovat na pařížské Ecole Normale de Musique, a bylo jí uděleno.

Jak bylo již zmíněno, Vitka měla problémy se zdravím. O co víc však byla fyzicky slabá, o to víc byla odolná psychicky. Měla zřejmě jisté charisma, protože si poměrně snadno téměř každého dovedla získat. Nejvíc na to snad dopláceli pánové. Ona sama byla téměř neustále zamilovaná, a to i do několika mužů najednou.

Jedním z osudových mužů byl pro ni právě Bohuslav Martinů. V době jejího studia v Paříži jí dával lekce kompozice a také on brzy podlehl její osobnosti. Stala se jeho inspirátorkou, ale i důvěrnou přítelkyní. Navzdory velkému věkovému rozdílu (24 let) to byl vztah oboustranně citově bohatý, ale i komplikovaný. V tomto období vznikla celá řada významných děl Kaprálové (např. Variace na zvonkohru kostela Saint-Etienne du Mont). Velkým uznáním a poctou pro ni bylo, když její Vojenská symfonieta byla r. 1938 zvolena jako zahajovací skladba festivalu ISCM v Londýně. Při té příležitosti mohla Vitka řídit orchestr BBC.

Prázdniny r. 1938 strávila na Vysočině, na svých oblíbených Třech Studních (či "pumpách" - jak žertovně říkala) a byl to její pobyt poslední. Po okupaci Československa 15. března 1939 zůstala Kaprálová už v exilu, ve Francii.

Konec 30. let byl naplněn až horečnatou prací, jako by sama tušila, že už jí mnoho času nezbývá. V dubnu 1940 se vdala za spisovatele Jiřího Muchu, syna známého secesního malíře Alfonse Muchy. Novomanželům se podařilo jen pár dnů před vpádem Němců do Francie odjet na jih, do Montpellier, kde však byla brzy hospitalizována v nemocnici (v krátké době to bylo již podruhé) s příznaky, které napovídaly turberkulózu miliaris. Té pak 16. června 1940 i podlehla ve věku pouhých 25 let.

Hudební historik Howard Hartog o Vítězslavě Kaprálové napsal: "Není pochyb, že pokud by žila, stala by se největší skladatelkou v Evropě." A Rudolf Firkušný, slavných klavírní virtuóz a Vitčin kamarád, kterému věnovala svá Dubnová preludia, pak dodává:

"Jako někdy u nás je duben nevypočitatelný, taková byla i Vitčina osobnost. Nikdy jsme nevěděli, jakou Vitku uvidíme. Buď veselou, nesmírně vtipnou... nebo vážnou, uvědomující si s dokonalou věcností svou pozici a světové události... každý jí podlehl jako jejímu dílu, které nám zanechala. Její tvorba nám naznačuje, do jakých strmých výšek mohl vzrůst její talent."

Fotografie pochází ze stránek Společnosti Vítězslavy Kaprálové www.kapralova.org