Ecce Homo - Quido Maria Vyskočil

Budoucí literární gigant se narodil r. 1881 v hornické Příbrami. Vystudoval tu gymnázium a pak odešel na studia práv do Prahy, ale po roce pražské prostředí opustil a vysokoškolské vzdělání dokončil v rodném městě, když r. 1905 absolvoval hornickou akademii. I v této oblasti v době, kdy chrlil i tři obsáhlé spisy ročně, zúročil Vyskočil svoje zkušenosti, z hornického prostředí napsal román Stříbrné město, povídkový soubor Šachta a též hornickými motivy vyšperkované Pochodně. Jak postřehl Josef Váchal, nad Vyskočila vynikající spíše kvalitou než kvantitou svého díla, zaujali hornického autora i permoníci, neboť "v novějších u nás dobách mužové spisy svými nad jiné slavní, jako Quido Maria Vyskočil, hojně o permonících zajímavého rukama napsali".

Logo|foto:Český rozhlas

Quido Maria Vyskočil zprvu hledal svoji parketu někde mezi Karáskem ze Lvovic a Otokarem Březinou. Napsal proto dramatickou básnickou skladbu Rusá madona (1901), vyzkoušel si pokleslou novoromantiku ( Rytířové, panoši a krásné pastýřky, 1908) a secesní erotické miniatury ( Hry s panenkami, 1908). Zároveň velmi intenzivně sypal z rukávu jednak temně dekadentní rýmovačky, vedle toho epigonské variace na Bezručovy balady (v antologii Česká lyra z r. 1918), ale také skoro infantilní veršíky ve sbírce Pampelišky, jež by jistě toužila zhudebnit a nazpívat nejedna hvězda soudobé české popmusic. K jeho cti třeba dodat, že se zúčastnil I. čs. národního odboje a pomáhal organizovat protestní akce. V době prvních let samostatného Československa se velmi angažoval při organizaci Syndikátu českých spisovatelů a Spolku spisovatelů beletristů. Postupně se Vyskočil stal autorem na 60 románových a povídkových prací, ale též několika her a knih pro mládež, včetně pohádky komponované pro loutkové divadlo a nazvané bez fantazie O zlaté koruně. Básnictví nepěstoval nejen proto, že moderní básnické směry mu patrně byly cizí, ale především proto, že poezie není a nikdy nebyla lukrativní. Místo toho se v dalších třech desetiletích věnoval především próze, a to vždy přesně takové, jakou po něm nakladatelé a čtenáři požadovali. Již v roce 1919, tedy v době počátků kinematografie, napsal například Dítě hvězd - román malého kinoherce a poté volně přecházel od jednoho žánru ke druhému.

Hluboká stopa v české literatuře, již jsme Vykočilovi přisoudili, však má i další rozměr. Josef Hiršal v Letu let II vzpomíná, jak se s postavou obrovitým Vyskočilem setkal na oslavě, již uspořádal Jan Masaryk r. 1946 pro účastníky prvního sjezdu Syndikátu čs. spisovatelů. Quido Maria Vyskočil tu korzoval spolu s Edvardem Benešem, Marií Majerovou, Egonem Hostovským a dalšími osobnostmi. Podařilo se mu přitom ukrutně šlápnout Hiršalovi na nohu, což kolega Viewegh považuje za další nadbytečný detail, který do velkých dějin nepatří. My historici, kteří víme, co z takového nechtěného šlápnutí může v dějinách pojít, si však myslíme své. Quido Maria Vyskočil nesporně patří do dějin české literatury, a ať v nich svoji brázdu vyoral perem či jen vydusal vahou mastodonta, byl v českém literárním dění vždy fyzicky i duchovně přítomen a konec konců, oslovoval i velké množství čtenářů. Hezký den!