Ecce Homo - sacharin

Vraťme se ale ještě k samotnému objevu. Constantine Fahlberg byl mladý emigrant z tehdejšího Ruska, který působil na Johns Hopkins University pod vedením prof. Iry Remsena, jemuž také bývá někdy objev sacharinu připisován. Fahlbergovi ještě nebylo třicet a měl za úkol analyzovat některé produkty zejména v oblasti konzervačních látek. Když se po pracovním dni mladý chemik pustil do zasloužené večeře, zjistil, že mu na prstech ulpělo něco sladkého. Došel k závěru, že šlo o jednu z chemikálií, s nimiž pracoval a když se pak vrátil do laboratoře, látku opětovaně syntetizoval. Byl to vedlejší produkt získaný z kyseliny benzoové a jevil se tak výrazně sladký, že jej Fahlberg nazval podle latinského saccharum (= cukr) sacharinem. Brzy jej dokázal připravit i v malých tabletách vhodných k praktickému použití.

Logo|foto:Český rozhlas

Prof. Remsen jeho objev zaštítil a studii publikovali oba vědci společně. Pak se ale jejich názory rozešly. Zatímco Fahlberg toužil po praktickém využití, skeptický Remsen viděl jen objev nové sloučeniny, jež má sice pozoruhodnou vlastnost, ale nic víc. Na patentování takové věci neměl zájem a fakt, že si mladý Constantine Fahlberg sacharin přisvojil a nechal r. 1885 patentovat, jej nemile zaskočil. Fahlbergovo počínání ho mrzelo, ale neviděl v něm nic znepokojivého. Sacharin prostě za umělou náhražku cukru nepovažoval a stál na straně jeho odpůrců. "Proboha, kdo si bude dávat něco takového do kávy?!" Vývoj mu dával za pravdu. Až do vypuknutí světové války se sacharin skutečně neujal a cukrářská lobby na celé čáře vítězila.

Logo|foto:Český rozhlas

Válka však poměr sil změnila. Cukr se stal strategickou surovinou, jeho dovoz vázl, a problém nastal, když bylo potřeba zásobovat Pershingovy americké vojáky v Evropě. Zatímco jeden lodní náklad sacharinu plně saturoval všechny potřeby nejen amerických vojáků, lodí naložených cukrem by za takovým cílem muselo přeplout Atlantik alespoň 500. Od toho okamžiku našel sacharin svoje místo ve výživě, ale současně i odpůrce, kteří poukazovali na nebezpečí vedlejších účinků. Teprve v nedávné době dali vědci sacharinu, na rozdíl od jiných umělých sladidel, zelenou.

Z českého prostředí je sacharin znám podle německého názvu jako cukerín a byl oblíbeným předmětem pašování ze sousedních zemí již za Rakouska. Právě jeho skladnost pašeráky lákala a fakt, že v chemicky vyspělém Německu jej bylo za babku nadbytek vedl k tomu, že k nám směřoval přes všechny pohraniční hory. Už tehdy jej naše babičky s oblibou používaly místo cukru a tak naplňovaly pregnantní výrok velkého zastánce sacharinu, amerického prezidenta Theodora Roosevelta: ?každý, kdo si myslí, že sacharin je nebezpečný, je idiot?. Hezký den!