Nezapomenutelný jedlík Dyk

Náš bývalý pejsek Dyk byl docela potížista ohledně jídla. Ne, že by mu nechutnalo, právě naopak! Jídlo bylo vášní jeho života, a to se nedá vystihnout jinak, než že ukradl a slupl, na co přišel. Jeho postavě to ovšem vůbec neprospívalo.

Za jeho psí život jsme si s ním užili ohledně této neřesti legrace dost. Například o zabíjačce se snažil schovat si šrutku masa do svého úkrytu, několik jitrniček, když na plechu chladly, si označil tím, že si tak 15 kousků zkraje nakousl, aby bylo poznat, na které si udělal nárok. Ale o hodech se pak vyznamenal nejvíc.

Tenkrát měl právě nasazenou dietku a asi proto si řekl, „přece o hodech nebudu sušit tlamičku, když si ostatní dávají do nosu“ a poštěkával nad ošizenou miskou.

Šla jsem pro něco do spíže a pohotový Dyk mě byl samozřejmě v patách. Na plechu, příhodně ve výšce jeho nosu, byly narovnané sladké trubičky s krémem. Jen to mlasklo! „Dyku, ty lumpe,“ pochopila jsem hned, když jsem viděla jeho bílé packy a čumák! Dostal vyhubováno, ale za tu baštu mu to stálo!

Mnohem víc jsem se pak zlobila kvůli buchtám – nechala jsem jich na stole plný talíř a Dyka s nimi. Myslela jsem, že nemá šanci se na ně dostat, ale ……….

Byl sice silnější, ale ne líný! Vůně buchet mu nedala spát a když byl v kuchyni sám, tak vyskočil na židli, opřel se packama o stůl a slupnul přes půl talíře. Přitom vylil vázu s rozmarýnem a ani sváteční ubrus nezůstal bez úhony. V bříšku měl jak v pokojíčku, ale jen do chvíle, než jsem to zjistila – druhý den si pak těžko sedal.

Nakonec si to ještě rozházel s páníčkem – v noci si vyšlápl na králičí kůže, které byly rozložené na dvoře a s velkou chutí se do nich pustil, až po celém dvoře králičí chlupy lítaly. Pravda je, že druhý den ráno tam pro změnu lítaly zase chlupy jeho.

Náš psí miláček se dožil necelých 14 let a jeho vášeň pro jídlo mu vydržela téměř až do posledního dne života. Pevně věříme, že se mu o plné misce bude zdát na věky, ze srdce mu to přejeme!