Alexandra Potter: Když můžu román napsat já, svede to každý

Přátelská, ochotná a usměvavá. Setkání s britskou spisovatelkou Alexandrou Potter je čiré potěšení. Česky jí letos vyšla už devátá kniha, ve své domovině jich publikovala už jedenáct. Jejích románů se po celém světě prodaly statisíce.

ALEXANDRA POTTER ČESKY
Láska z Paříže (2016)
Tentokrát to bude jinak (2015)
Lásce na stopě (2014)
Na stejné vlně (2014)
S tebou už nikdy (2013)
Co je nového, kotě? (2013)
Já a pan Darcy (2012)
Kde je ta holka (2012)
Není přání jako přání (2011)

Přitom nechybělo mnoho a místo populární spisovatelky by v rodném Yorkshiru dělala nějakou o hodně běžnější práci. Její rodiče totiž nebyli příliš nadšení z představy, že Alexandra půjde na univerzitu.

Dívka, která milovala romány sester Brontëových, které žily a tvořily v jejím rodném kraji, musela o studium doma bojovat.

„Byla jsem v naší rodině první, kdo na univerzitě studoval. Nejprve jsem ale musela přesvědčit rodiče, kteří chtěli, abych v šestnácti odešla ze školy a našla si práci,“ svěřila se Marcele Antošové slavná spisovatelka.

Naštěstí uspěla a tři roky, které strávila na univerzitě v Liverpoolu studiem anglické literatury a filmové teorie, dodnes označuje za úžasné. Ani po absolvování školy ji ale ani ve snu nenapadlo, že by se mohla stát spisovatelkou.

Říkali mi, že lidé jako já romány nepíšou

„Byla jsem vychována v přesvědčení, že lidé jako já romány nepíšou. Že spisovatelé jsou zvláštní, mimořádní lidé. Proto jsem nikdy neuvažovala o tom, že bych někdy napsala román,“ vzpomíná s úsměvem bývalá novinářka, která psala pro časopisy jako Elle, Cosmopolitan nebo Vogue.

A byla to právě práce na jednom z článků, která stála u zrodu jejího prvního románu. „Bylo mi asi osma nebo devětadvacet, když jsem pracovala na článku o mladých spisovatelích, kteří vydali první román ještě před třicítkou. Tehdy mi došlo, že spisovatelé jsou lidé jako já a rozhodla jsem se splnit si sen a napsat román,“ řekla v rozhovoru.

Alexandra Potter (vlevo) s Marcelou Antošovou (uprostřed) a tlumočnicí Irenou Vičanovou (vpravo).|foto: Veronika Skálová

Nakonec napsala tři kapitoly ze svého prvního románu, a když s nimi uspěla hned u několika literárních agentů, dala výpověď v práci, prodala auto a stanovila si termín šesti měsíců, do kterého musí knihu dokončit. Že se jí to podařilo, není třeba zdůrazňovat.

„Bylo to absolutně úžasné, v dubnu mi vyšla první kniha a v květnu jsem oslavila třicítku. Byl to skvělý pocit, vydat knihu ještě před tím, než mi bylo třicet,“ svěřila se spisovatelka.

Od té doby je přesvědčená o tom, že „když můžu napsat knihu já, může ji napsat každý“. „Chce to odhodlání a čas. Nesmíte se spoléhat na inspiraci, že by vás zasáhla jen tak. Musím sedět u pracovního stolu, i když nemám žádné nápady a přemýšlet. Nesmím se rozptylovat, prostě jen sedět a nakonec něco napíšu,“ prozradila svůj autorský trik.

Už první román znamenal „díru do světa“ a zájem médií na sebe nenechal dlouho čekat. Od té doby napsala sympatická dáma dalších deset knih a čtenáři v mnoha zemích si je oblíbili. Krom Česka její knihy vychází i ve Francii, Německu, Španělsku, Polsku, Řecku, Rusku, Srbsku, Bulharsku, ale také Thajsku a Indonésii.

„Je skvělé, když lidi přes sociální sítě posílají své fotografie s mými knihami. Někdo z pláže, jiný z kavárny, a z mnoha různých zemí – třeba z Číny nebo Filipín,“ dodala.

Co ale na stránkách nebo Facebooku Alexandry Potter nenajdete, je zmínka o jejím soukromí. Šestačtyřicetiletá spisovatelka se provdala před dvěma lety a její manžel ji doprovodil i do brněnského studia Českého rozhlasu.

„Můj muž nechce být na žádné fotografii na mých stránkách, ani na sociálních sítích. Sám žádné nepoužívá. Takže ho musím držet v tajnosti a respektovat jeho přání být neviditelným manželem,“ vysvětlila Marcele Antošové Alexandra Potter.