Dobrovolně jsme mířili doprostřed válečné zóny, vzpomíná Lenka Klicperová

Lenka Klicperová chtěla být archeoložkou, historičkou, ale nakonec začala přibližovat dění daleko za hranicemi. Označení za cestovatelku odmítá, má sama sebe za člověka, který přibližuje to, co vidí, dalším. Má se za akční novinářku. Poznává africké slumy, bídný život lidí v dalekých zemích, válečné zóny.

Ve vysílání Českého rozhlasu Brno vzpomněla na sérii pobytů na východě Konga, kde je dodnes válečná zóna. „Tam jsme týden bydleli v džungli s místními v oblasti, kde dochází k obrovskému počtu znásilnění, je to opravdu válečná zóna se vším všudy,“ líčila moderátorce Jarce Vykoupilové.

Podle ní tam ani místní netuší, kde se povstalci objeví, na koho zaútočí. „My jsme o nebezpečí věděli, ale nepřipouštěli jsme si to,“ uvedla. A přiznala, že pomocí v takové situaci bývá také černý humor.

Lenka Klicperová|foto: Archiv Lenky klicperové

Jako žena může mít situaci jednodušší – ale mnohdy a (spíše častěji) složitější. Třeba právě v muslimských zemích, kde ženy většinou chodí zahalené. „Není řešení chodit v burce, já tam jsem kvůli práci,“ připomněla, že se nelze zcela přizpůsobit místním podmínkám odívání a dalším zvyklostem.

„Přimět muže, aby mne brali jako partnera k jednání, taky nemusí být snadné,“ dodala. V nejhorším prý za ni mluví překladatel, který si musí dokázat v podobných situacích poradit. Což nic nemění na tom, že zajistit bezpečnost při podobných cestách je nejen náročné, ale také nesmírně drahé.

Lenka Klicperová|foto: Archiv Lenky klicperové

Připouští, že se ale i tradice mění. Poukazuje to na příkladu ženského fotbalového týmu z Afghánistánu. „Mají to nesmírně těžké, spousta jejich kolegyň to vzdala, protože si to jejich rodiny nepřály a nějak jim to znemožnily,“ popsala. Členky týmu prý mají štěstí, že vyrůstaly v otevřených rodinách. „Správně to vyjádřila kapitánka družstva, která právě říkala, že jsou vystaveny bombovým útokům, na fotbalovém stadionu je neustále střeží ozbrojená stráž,“ podotkla Lenka Klicperová.