Podzemní chodby ukrývají poklady, rytíře i bloudící duše

Jeskyně a podzemní chodby byly vždycky cosi tajemného a nebezpečného. Není divu, že se vyprávějí rozličné legendy, které do podzemních prostor umisťují poklady a jiná tajemství. Tradičně se tyto poklady otevírají pouze na Velký pátek, ale jak je z našich pověstí vidět, neplatí to vždy.

Rytíři spí v čejkovické Babí hoře

Lidé si vyprávějí, že v nitru čejkovické Babí hory spí už po mnohá staletí rytíři. Existuje na to dokonce svědek. Jedna místní tudy kdysi nesla oběd sekáčům na pole, a co nevidí? Hora otevřená a u vchodu stojí voják ve starodávné uniformě. Žena se hrozně lekla, ale voják na ni vlídně zavolal: „Jen se nic neboj a pojď za mnou!“

Měl hluboký laskavý hlas a žena se tedy osmělila, postavila oběd na zem a následovala podivného muže do nitra tajemného vrchu. Voják ji dlouhou podzemní chodbou dovedl až do ohromné síně plné spících bojovníků.

Jenom jeden byl vzhůru, zametal kobylince a řekl ženě: „Neostýchej se a naber si, co uneseš, nebudeš toho litovat.“ Návštěvnice se tomu sice podivila, ale poslechla a nabrala si jich plnou zástěru. Aspoň bude čím pohnojit, pomyslela si.

Potom poděkovala a rozloučila se. Venku popadla oběd, na sekáče si už ani nevzpomněla a hajdy domů. Tam ze zástěry vysypala hromadu zlata! Ještěže ty kobylince nevyhodila!

Velehradský poklad našla parta výrostků

Velehrad máme spojený hlavně s tamní Bazilikou a slavnými poutěmi. My se ale teď vydáme do velehradského podzemí. Existuje totiž pověst, která tvrdí, že je tam ukrytý poklad.

Ví se o něm někdy od počátku 19. století, kdy se v jednom z velehradských sklepů začaly dít divné věci. Z podzemí bylo slyšet podivné kvílení, rachot a prý i nadpozemská hudba.

Všichni věděli, že do podzemních prostor kdysi schovali mniši část pokladu ze zrušeného kláštera, nikdo se ale dolů pro zlato neodvážil.

Až jednou parta nebojácných výrostků. Vzali si lampu, protáhli se malým sklepním okénkem a vydali se potemnělým sklepem vstříc dobrodružství a bohatství. A skutečně časem narazili na několik plných truhlic. Vzali z nich ale jen jednu věc – malý zlatý talířek.

Víc vzít nestačili, všimli si totiž, že vedle truhlic sedí příšerně se šklebící postava ovinutá pavučinami. Když se jí kluci dotkli, rozpadla se na prach. Hoši dostali strach a rychle pelášili ven.

Se svou výpravou se samozřejmě pochlubili, ostatně měli důkaz, že na poklad skutečně narazili. Byl to právě ten jeden zlatý blyštivý kousek v podobě talířku. Když se ale druhý den vydali do stejných míst dospělí chlapi, nepochodili. Po pár metrech ve sklepě narazili jen na sesuté stěny, poklad nadobro pohřbila zřícená chodba.

Vedle pokladu byl i sud s naloženým zelím

Určitě znáte mnoho verzí pověsti o tom, jak nějaká žena zmámená vidinou bohatství zapomene své dítě v hoře s pokladem, která se otevře na Velký pátek. Tušili jste ale, že svou roli v tomto příběhu může sehrát i zelí?

Událost se měla odehrát u Žákovy hory v srdci Žďárských vrchů. Jeden chudý dřevorubec tam narazil při práci v lese na vchod do klenutého sklepa. Bylo to samozřejmě zrovna na Velký pátek. Na kraji podzemních prostor našel udivený muž sud s naloženým zelím a za ním další sudy plné stříbrňáků. „Poklady tady nechám, nejsou moje,“ řekl si dřevorubec, „ale zelí si dám na zahnání žízně.“ Nacpal si ho plnou pusu a ještě i do kapes. Bylo totiž opravdu osvěžující a moc chutné.

Když pak večer doma všechno vyprávěl ženě, dostal od manželky pěkně vyhubováno. Ta hned popadla svého malého synka a šla k hoře napravit to, co podle ní její muž zkazil. Dál už to znáte.

Při vynášení pokladu z tajemného sklepa se podzemní prostory zavřely právě ve chvíli, kdy byla žena venku a její odložené dítě ještě vevnitř. Nešťastnice musela čekat rok na další Velký pátek. Ale všechno dobře dopadlo. Když se země znovu otevřela, malý chlapec seděl na sudu se zelím, jako by ho tam matka odložila před chvílí.

Hora dala chamtivcům za vyučenou

Jak všichni vědí, na Velký pátek se otevírá podzemí s poklady. A každý určitě zná řadu příběhů, ve kterých lidé oslepení zlatem málem zaplatili touhu po zbohatnutí vlastním životem. A některé matky málem i ztrátou vlastního dítěte. Ne všechny příběhy ale končí šťastným shledáním a prozřením hlavních aktérů.

Třeba jako událost, která prý se stala na Blanensku. Ve vesnici nedaleko Sloupu kdysi žil velmi chudý havíř. Měl ženu a syna a právě chlapec se velmi rád toulal okolními tajemnými chodbami. Jednou tak v podzemí náhodou objevil nesmírný poklad, který hlídali trpaslíci.

Ti ho před lákadlem zlata a drahokamů varovali: „O Velkém pátku jsou naše poklady otevřeny lidem. Ale jen těm, které nezachvátí hříšná lakota. Nezapomeň, že bohatství není vždy jen štěstí!“

Chlapec se doma svěřil rodičům a společně se ani nemohli dočkat Velkého pátku, aby se k místu s pokladem vypravili. Pohádkové bohatství je ale úplně omámilo. Vrhli se na poklad a začali ho vynášet z jeskyně ven.

Chlapec se je snažil zastavit, ale otec s matkou ho okřikli: „Ztichni. Teď budeme konečně bohatí, bídy jsme si užili dost.“ V tom se otvor do jeskyně začal zavírat.

Ne, hora trojici neuvěznila, za chamtivost je čekal jiný trest, mnohem horší. Všichni tři na místě zkameněli a na příkré stráni u silnice tam stojí dodnes.

Zoufalé šlechtičny bloudí chodbami dodnes

Za dnešní pověstí se vypravíme na vranovský zámek. Ještě z dob, kdy tu stával hrad Vranov, je prý podzemí protkáno tajnými chodbami. Jedna z nich údajně vede až na Cornštejn.

Právě dobývání tohoto hradu se v jeho chodbách kdysi ukryly před nepřáteli i dvě zoufalé šlechtičny. Těsně před tím, než bylo jejich sídlo dobyto, vydala se dvojice do podzemí, kudy chtěly ženy dojít na Vranov a uprchnout tak vetřelcům.

Ve spletitých chodbách se však nešťastnice ztratily a na Vranov nikdy nedorazily. Ani se nevrátily zpátky do Cornštejn. Ženy už jsou samozřejmě dávno po smrti, ale mezi lidmi se vypráví, že v podzemí stále bloudí jejich duše a občas se na Vranově i Cornštejně zjevují.

Říkáte si, že by bylo skvělé je někdy vidět? Tak to v žádném případě! Kdo tyto chudinky zahlédne, sevře se mu hrdlo úzkostí tak, že navždy oněmí.

autor: hon
Spustit audio