Poklady jsou i v popelnicích. „Jsem vykupitel a udavač,“ říká vetešník

Atmosféra starých časů dýchne na každého, kdo projde dveřmi vetešnictví U sedmi švábů. Na Starém Brně ho už dvě desetiletí vede Jiří Effenberger. Od opravdových starožitností, přes sběratelské unikáty, až po předměty denní potřeby nebo staré hračky v něm najdete téměř všechno.

„Největší poptávka je teď o věci kolem restaurace, kavárny. Třeba smaltové cedule s názvy pivovarů, půllitry, pivní sklenice. Ty skoro úplně zmizely mezi sběrateli. Když vidíte retro kavárny, tak vidíte, že jsou plné cedulí,“ hodnotí současnou situaci vetešník.

Sběratelství mu bylo vlastní už od dětství. I když tehdy sbíral etikety od piva nebo zápalek či obaly od žvýkaček. A předměty se mezi dětmi navzájem směňovaly. Do této doby se datuje i jeho první zkušenost s nevýhodným obchodem. „Měl jsem angličáky a vyměnil jsem je za nějaké obrázky. Ten dotyčný byl starší než já, věděl, jakou má co hodnotu, já ne,“ krčí rameny Jiří Effenberger.

V obchodě má předměty, které nejsou na prodej.|foto: Lucie Hostačná

Se zájmem sleduje ty, kdo projdou dveřmi jeho krámku. Potěší ho, když jim vůně uvnitř vetešnictví připomene babiččin byt. A mladší generace je pro něj i zdrojem překvapení. „Dvacetiletá studentka si prohlížela hodinky značky Prim a vůbec nevěděla, že jsou mechanické a natahují se, na jakém principu fungují. To už dneska zapomněli,“ konstatuje bez hořkosti vetešník.

Poklady leží u popelnic i ve sběrných dvorech

Mýtus o pokladech, které se dají najít při vyklízení starých bytů a domů, už podle vetešníka dnes neplatí. „V době internetu už tolik zajímavých věcí nenajdete. Lidé se hodně snaží nabídnout věci sami. Já ale nepotřebuju najít drahou věc. Největší radost mi udělají drobnosti všedního dne. I když někdy nevím k čemu slouží,“ prozrazuje svou slabost.

Co je pro jednoho veteš, pro druhého může být pokladem.|foto: Lucie Hostačná

Do studia k Lucii Hostačné přinesl hned několik zajímavých předmětů. Některé, jako například ostřič žiletek, dodnes plní svou původní funkci. U některých ale vetešník dlouhá léta nemůže zjistit, k čemu původně sloužily. „Nosil jsem je různě po kavárnách i hospodách. Zkoumali je lidé, kterým bylo přes devadesát, přesto netušili, k čemu slouží,“ popisuje sběratel filmových plakátů ze 60. a 70. let.

Co ale stále platí je, že řada pokladů se dá najít u popelnic nebo ve sběrných dvorech. „Jeden návštěvník našeho obchodu tvrdí, že v popelnici nalezl ve třech ručnících tři kila stříbra. Byly to příbory asi z roku 1935 a skončily v zastavárně. Byl jsem se tam podívat a opravdu jsem viděl i zástavní lístek i ty příbory, které byly v původním stavu, nevyčištěné,“ potvrzuje Jiří Effenberger.

Sám takový nález nikdy neučinil, ale jeho přítelkyně prý před lety od popelnic donesla krásný secesní stříbrný tác.

Záchrana podobných předmětů, které by jinak skončily v odpadcích, ho těší. A často i jeho zákazníky. „Za ta léta máme vybudovanou síť sběratelů. V nadsázce říkám, že jsem vykupitel, protože ty věci vykupuji. A také udavač, protože je hned někomu udám,“ směje se Effenberger.

Odhaduje, že v jeho obchodě jsou desetitisíce věcí na prodej. A několik desítek předmětů, které naopak na prodej nejsou. „Někdy je problém se s věcí rozloučit. Jako s dětmi, kdy mají jít do světa,“ přiznává.

Jaké předměty by nikdy neprodal? Jak proč začal sbírat zrovna filmové plakáty ze 60. a 70. let minulého století? To se dozvíte z celého rozhovoru, který si můžete poslechnout v úvodu článku.