Pověsti, které se hemží čarodějnicemi, čerty i hladovými vlky

U některých pověstí o vzniku pojmenování je vidět zrníčko pravdy, jindy ale úřaduje čirá fantazie. V minulém týdnu se v Srdcovkách Zdeňka Junáka mluvilo o řadě postav, o jejichž existenci bychom se nebáli tak trochu pochybovat. Třeba zrovna pověst o vzniku dvou Chlumů. Naopak onen gajdoš, který vyměnil s vlkem výslužku za svůj život, klidně mohl kdysi po Moravě chodit.

Dva Chlumy u Rájce-Jestřebí

Nedaleko Rájce-Jestřebí stojí dva kopce zvané Chlumy. O tom, jak vznikly, se dodnes vypráví pověst. Ta tvrdí, že kdysi dávno, v časech, kdy se tu rozprostírala jen úhledná rovinka s hlubokými lesy, tady bydlela jedna stará bába. Čarodějnice. A právě pro ni jednou přišel sám čert, aby ji s sebou odnesl do pekla.

Bábě se pochopitelně nechtělo a tak jí čert navrhl sázku. Kdo z nich dvou nanosí přes noc větší horu hlíny, ten vyhraje. Pokud bude vítězem čert, odnese si čarodějnici do pekla, pokud vyhraje bába, získá svobodu i vládu nad krajem. A tak se večer pustili do závodění.

Čert nosil hlínu z vysokých hor v čepici tak rychle, že až funěl. Bába se v klidu šourala a hlínu nosila jen tak v dlaních. Čert brzo získal náskok a byl jím tak uchlácholen, že už kolem půlnoci usnul. Vzbudily ho až první ranní paprsky.

A s hrůzou zjistil, že bába navršila kopec o poznání vyšší, než je ten jeho čertovský. Odplivl si, zanadával a ještě čepicí se zbytkem materiálu na kopec mrskl mezi dvě nová návrší. Tak vznikl ještě třetí menší kopeček – vedle dvou Chlumů tak stojí také Chlómek.

Propast Vokounka se stala zrádci osudnou

Za nenápadným otvorem ve skále na okraji Křtin se skrývá podzemní propast Vokounka. Ta ke svému jménu přišla na jaře roku 1645, kdy zuřila třicetiletá válka. Brno obklíčila armáda švédského generála Thorstensona a jeho vojáci plenili široké okolí.

Bohatí obyvatelé Brna včas ukryli své majetky za zdmi Nového hradu nedaleko Křtin a doufali, že tam zůstanou netknuty. Byl to omyl. V červnu toho roku provedli Švédové překvapivý útok a Nový hrad téměř bez boje dobyli.

Někteří tvrdí, že za vše mohl jistý Vávra Vokoun z Olomučan, který přivedl švédské vojáky tajnou stezkou nepozorovaně až k hradu a umožnil jim překvapit nic netušící obránce. Z dohodnuté odměny se ale dlouho neradoval.

Když Švédové odtáhli a jeho zločin se prozradil, hnali jej rozlícení obyvatelé lesem až ke Křtinám. Tam se zřítil do propasti. Prohlubeň nese dodnes jeho jméno a Křtinští se přou, zda zrádce do propasti spadl sám nebo jej tam pronásledovatelé vhodili.

V Kočičím údolí bydlela čarodějnice

Před dávnými časy se na místě Kočičího údolí nedaleko Vranova nad Dyjí rozprostíralo jezero. Na jeho břehu, pod rozložitým dubem, sídlila čarodějnice i se spoustou svých koček. V té době žil na vranovském hradě rytíř Hynek i se svým synkem. Hoch byl moc chytrý a fyzicky zdatný, měl jen jednu slabost – bál se koček.

Jeho otec proto vyslal družinu zbrojnošů, aby všechny kočky v širokém okolí hradu utratili. Došlo samozřejmě i na čtyřnohé miláčky čarodějnice, která se o masakru dozvěděla až po návratu z lesa, kam se vypravila za léčivými bylinami.

Ženy se zmocnil hrozný hněv a rozhodla se rytíři pomstít. Chlapce vylákala k jezeru a nechala ho zřítit se do rozbouřené vody. Když rytíř nemohl svého syna dlouho najít, pojal nakonec podezření, že za chlapcovým zmizením stojí právě čarodějnice a vypravil se za ní.

Žena nezapírala, naopak. Napřáhla dlaň na vodní hladinu, vlny se rozestoupily a na obnaženém dně leželo hochovo mrtvé tělo. Rytíř se tak rozčílil, že čarodějnici neochránily před pomstou ani její kouzelné schopnosti.

Skončila s přelámanými údy vpletená v kole, kde vydechla naposledy. Její chatrč se časem rozpadla a jezero vyschlo. Jen lidé si tu dodnes vyprávějí, že ve výroční den chlapcovy smrti je nad údolím slyšet kočičí mňoukání.

Výslužku vyměnil gajdoš za svůj život

Mezi Mutěnicemi a Dolními Bojanovicemi je zalesněné údolí, jemuž se dosud říká Vlčí rynk. A ne nadarmo. Děsuplný zážitek s vlkem tam měl i jistý gajdoš, který se jedné mrazivé zimní noci vracel k Dolním Bojanovicím ze svatby, na které hrál. Přes jedno rameno si nesl svoje gajdy, přes druhé ranec s výslužkou. Jak už to bývá.

Už se viděl doma v teple, když v tom zaslechl zlověstné zavytí. Vlk! Gajdoš nemeškal a vylezl na nejbližší strom. Vlk si ale sedl pod něj a hladově hleděl vzhůru. Bylo jasné, že jen tak neodejde.

Gajdoš se proto rozhodl obětovat část dobrot ze svatby a začal dolů házet koláčky. Ale nestačilo to. Vlk je postupně všechny sežral, ale pořád trpělivě seděl dole pod stromem. Tak musel gajdoš obětovat také klobásky. Vlk je také zblajzl, ale z místa se ani nehnul. Co teď?

Vězni v koruně stromu došlo jídlo i nápady. Hlavně mu ale byla zima a v nepohodlné poloze mezi větvemi mu tuhly všechny údy. Nebylo divu, že mu po nějaké chvilce vyklouzly z pod paže gajdy, spadly rovnou na vlka a vydaly při tom nepříjemný bečivý tón. A to muzikanta zachránilo.

Vlk zděšeně vyskočil a pelášil někam do lesa. Gajdoš tak přišel domů sice bez výslužky, ale živý a zdravý.

Žilkův dub nese jméno loupežníka

Na frekventované cestě z Rohatce do Bzence kdysi řádívala loupežnická banda. Díky ní se jednomu ze stromů říká Žilkův dub. Jak ke svému jménu přišel?

Všechno začalo v momentě, když už strážnické vrchnosti došla s loupežníky trpělivost a nechala na ně nachystat léčku. Na inkriminovanou cestu se vydal formanský vůz, do kterého se pod plachtu schovali po zuby ozbrojení vojáci.

Uprostřed lesa se najednou před vozem objevil loupežník a hned křičí: „Stát nebo střelím“. Už to vypadalo, že se podle plánu přiblíží až k vozu a bude lapen, jeden neopatrný voják ale vykoukl příliš brzo, loupežník ho uviděl, skočil do houští a zmizel. Vojáci začali směrem k tomu místu střílet jako diví, při prohledávání lesa žádného loupežníka nenašli – ani živého, ani mrtvého.

Ráno si unaveni sedli pod vysoký dub a v tom jednomu z nich kápla na ruku krev. V husté koruně stromu pak našli mrtvolu – nepochybně patřila loupežníkovi. Jedna ze střel ho přece jen dostala a zraněný muž se schoval na stromě, kde ale nakonec vydechl naposledy. A protože se dotyčný lupič jmenoval Žilka, dubu se od těch časů říká Žilkův.

autor: hon
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.