Mám ráda pohyb - fyzický (rukama, nohama ,hlavou a vším čím se dá hýbat). Při pohybu fyzickém mi pomáhá voda, rotoped a také yorkšírský terier Yenkie. Mám ráda také pohyb duševní: tady si bohužel musím vystačit sama.
Vystudovala češtinu a dějepis na Filozofické fakultě MU v Brně. Od roku 1986 působí jako redaktorka literárně-dramatické redakce Českého rozhlasu Brno, kde vytváří pořady pro regionální vysílání i pro celoplošné stanice, zejména Český rozhlas 3-Vltava. Od roku 1996 připravuje a moderuje literárně-publicistický magazín Zelný rynk, který dostal Cenu programového ředitele Českého rozhlasu za rok 2000. Vyučuje v ateliéru Rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky na Divadelní fakultě JAMU, kde byla v roce 2008 habilitována jako docentka. Praktikuje jógu a buddhismus Diamantové cesty, tibetské linie Karma Kagjü, kde je žákyní lamy Oleho Nydahla. Podílí se na práci překladatelské a korektorské skupiny nakladatelství Bílý deštník a časopisu Buddhismus dnes.
Moderátorka s "velkou a rychlou pusou." (Někdy až moc - jak tvrdí naši posluchači.) Ale protože právě ta pusa zatím vcelku obstojně živí její dvě děti, děkuje pánubohu za ni.
Je-li něco v životě příjemného, je to buď nezákonné, nemravné nebo to jde na tloušťku.
Redaktor zpravodajství se při práci setkává denně s lidmi, které dosud neznal. Informace často získává a zpracovává ve vzrušujícím rychlém tempu. V Českém rozhlasu Brno má pak zpravodaj k ruce nejmodernější techniku, která je teď k mání. A to je pouze malá část z množiny dobrých důvodů, proč tu práci dělám rád.
Protipólem mé lásky a úcty k rádiu je nezměrná vášeň pro čistou přírodu, kdekoliv na této planetě, takže kdykoliv mám trošku času, vyhledávám ji, bez ohledu na vzdálenosti - prostě jsou to drogy mého života!!!
Apetýt, který připravuji, je pro mě možnost vesele uspokojovat nenasytnou potvoru zvědavost a zprostředkovávat totéž lidem podobným. Mám ráda přírodu, sport, hudbu, děti, vzrušují mě nejnovější poznatky a sympatizuji se všemi lidmi, které víc vzrušuje podivuhodný svět kolem nás, než jejich malé já. Stejně ráda hledám souhvězdí hvězdné oblohy, jako laboruji u sporáku. Asi proto všechno se na svět víc usmívám než mračím.
"Stárnout není umění, umění je to snést," říká klasik. 30 let v brněnském rozhlase jsem zatím snesl bez větší újmy na zdraví a doufám, že ještě chvíli vydržím. Dělat zprávy je totiž úžasné dobrodružství. Nevěříte? Tak si je (mě) poslechněte.
Tak se pokusím sestavit malou kostřičku o sobě... snad to bude mít hlavu a patu, protože já mám obojí :o)) Jsem z muzikantské rodiny a láska k hudbě mě provází celý život. Kromě péče o tři děti si občas dovolím odskočit k plavání (nejraději mám delfína) či bojovému sportu taebo (ale žádné strachy s pořádným bojem to nemá nic společného). Numerologie a dobrá kniha mě nikdy neurazí. Moc ráda vařím (klid....jen zdravě) a snažím se dopsat knihu o zdravé a chutné výživě. JSEM STRAŠNĚ PALIČATÁ......ale život už mě naučil. MILUJU SVÉ DĚTI, MILUJU ŽIVOT.
Na novinařinu jsem se dala proto, že jsem nevěděla, co jiného bych mohla a chtěla dělat. Ale ještě nikdy jsem toho nelitovala. A v rozhlasu jsem asi řízením osudu. Po svých externistických počátcích v brněnské stanici jsem se k němu vrátila oklikou přes noviny. Práce s lidmi, informacemi a zvuky mě baví. Doufám, že posluchačům je k užitku i k potěšení. Ale nejradši jsem stejně na horách, nejlépe hodně vysokých - v létě i v zimě. A když ne na horách, tak aspoň na kopcích.
Mám ráda čerstvý vzduch. A mnohem raději než o sobě mluvím o jiných lidech a činech. Asi toho tedy o sobě moc nepovím. A rozhlas? Mám k němu trochu sentimentální vztah, protože mi připomíná moji babičku, která se narodila ve vesnici uprostřed vinohradů. Závěrem - víno, vzduch, babička a rozhlas - to jsou jedny z mnoha věcí, které mám ráda.
Práce v rozhlase mě i po tolika letech stále těší, ale stejně jsem nejraději někde v lese nebo na koncertě (od klasiky po bigbít), a mám radost, že tyto zájmy se mnou sdílí i moje rodina.
Čím je pro mě rozhlas? Dalo by se říct, že vším. Zaměstnáním i koníčkem. A to je opravdu velké štěstí v životě. Navíc jsem velice šťastný, že mám kolem sebe tak výborné kolegy, kterých si velmi vážím a kteří jsou pro mě "mladého redaktora"; profesní inspirací a vzorem. Je to jako v hudbě, pro muzikanta musí být posláním, to vím z vlastní zkušenosti a nejinak je tomu i s prací v rozhlase. Pokud ve volných chvílích něco vykonávám, tak je to, přiznám se, kontakt s přírodou, při kterém se v hlavě stále třídí a skládají myšlenky pro další rozhlasové pořady. A to jde velmi dobře dohromady!
Vztah k rádiu de facto úchylný - věnuji mu podstatně více času i sil, než bych musel a než zřejmě kdokoli z nadřízených ocení. Zbytky (času a sil) investuji do aktivního muzicírování různých žánrů, sledování publicistických a vzdělávacích pořadů v televizi a do něžného pohlaví. Ve zpravodajství pokládám za nejdůležitější dostatečnou orientaci v příslušné tematice a její nezkreslenou interpretaci - doufám, že z mých příspěvků je to alespoň občas znát.
Rozhlasový mikrofon se mi poprvé připletl do cesty na základní škole. První pořad, který jsem připravovala a také moderovala byl Pionýrská jitřenka :-)). Bylo mi dvanáct a byla jsem na sebe pyšná. Spolužáci mě kritizovali, starší bratr se za mě styděl. Proto jsem se vydala raději na dráhu učitelky. Při druhém setkání s "bambulí" jsem se už odradit nenechala, šla jsem za vysněnou představou a zatím jsem nelitovala (ťuk, ťuk na dřevo). No a když k této zálibě připočtu ještě ty další (a že jich je....), tak musím konstatovat, že jsem šťastná bytost.
V rozhlase pracuji 37 let a stále jsem jeho fanouškem. Poslouchám nejen svoji domácí stanici,ale i ostatní stanice Českého rozhlasu. Pořady Františka Nepila, přednesené jeho nezaměnitelným hlasem, nebo fejetony a reportáže Karla Kyncla mne vždy potěší. Také rád zajdu do kina zejména na české filmy. Protože je moje práce náročná zejména na nervovou soustavu, je třeba i aktivně odpočívat. Pokud čas dovolí, s chutí si v zimě vyběhnu na lyžích a v létě se rád kochám přírodou ze sedla svého horského kola.
Nelíbí se mi, že je pro spoustu lidí těžko uvěřitelné, že člověk, lépe řečeno žena, může pracovat jako sportovní redaktor. Jednou z mých velkých lásek je hokej. Nemoct chytit rýmu na stadionu by pro mě byl důvod k tři dny trvajícímu pláči, sypání popela na hlavu a vydávání kvílivých zvuků na motivy béčkového hororu.
Miluju příběhy a mám potřebu se o ně dělit. Zpravodajství je také o příbězích, těch skutečných, které se denně dějí každému z nás. Za každou krátkou zprávou je život a přestože se do 30 vteřin nemůže vejít úplně všechno, může to být impuls k zamyšlení, činu, změně. Ve zpravodajství jsem jako ryba v proudu, a šťastná. Co se týče ostatního co mě baví a co si užívám, jsou to: Bohumil Hrabal, rock a klasika, dobré filmy, lyže, kolo, moře a samozřejmě pár slabostí - nějaké ty holčičí plus zmrzlina a čokoláda.
Dostala jsem otázku: co mám ráda a co mě baví - s douškou: nemusí to být o rozhlase. Takže: nemusí, ale může. Potkávám se ráda se zajímavými a vzdělanými lidmi - a to mi velmi zhusta umožňuje právě moje práce. A baví mě pronikat do tajemství všech nových počítačových technologií, což je sice občas souboj, který prohrávám, ale do něhož se stále znovu pouštím, neboť nabízí možnosti, které moji práci velmi usnadňují. Je to tedy opět o rozhlasové práci, kterou mám ráda, neboť - pokud to nevíte - rozhlas má budoucnost!
Poslední tři roky, tj. po návratu do práce z mateřské, se cítím sportovcem ve zcela zvláštní disciplíně - závod s časem. A jako každý sport to přináší - kupodivu - radost. Když stihnu něco navíc, zmocní se mě euforie a zase mám chvíli pocit, že jsem na správné trati. No a pokud se svými výsledky zrovna moc chlubit nemůžu, spraví to trocha krásné muziky.
