Otázky a odpovědi
Otázky a odpovědiFoto: ČRo Brno
Naši redaktoři každý všední den nabízejí podrobný pohled na to, co právě hýbe jižní Moravou a Zlínskem.
Pro Otázky a odpovědi nevybíráme jen negativní témata. Snažíme se ukázat svět ze všech stran, z těch horších i lepších. Na přípravě pořadu se podílejí reportéři z brněnské Redakce zpravodajství a publicistiky i ze zlínské redakce.
Otázky a odpovědi připravuje tým Redakce zpravodajství a publicistiky, reportéři zlínské redakce i externí spolupracovníci.
Historie pořadu
Otázky a odpovědi vysílá Český rozhlas od ledna 2004. Nejprve se mohli posluchači s publicistickými tématy potkávat v čase 13.30. Od března 2008 se ale pořad přesunul do času soustředěnějšího poslechu po hlavní podvečerní zpravodajské relaci Radionoviny.
Odvysílané díly Otázek a odpovědí si můžete poslechnout v iRadiu.
Své náměty nám můžete posílat na: otázky@bo.rozhlas.cz
Poštovní adresa: Otázky a odpovědi, Český rozhlas Brno, Beethovenova 4, 657 42 Brno
Faxové spojení: + 420 542 523 156
V létě vysíláme místo Otázek a odpovědí Prázdninové pohlednice – reportáže z míst, která stojí zato vidět. Loňské výlety s námi můžete znovu absolvovat v archivu.
Rozhovory s reportéry
Zuzana KopuletáFoto: Jiří Urbánek
Tvou doménou jsou soudy, zpracováváš samozřejmě ale i řadu témat z jiných oblastí. Ve které se cítíš nejvíc příjemně?
Úplně nejraději mám příspěvky z kultury. Divadlo a výtvarné umění mě přitahovaly od doby středoškolských studií a pak jsem ještě na vysoké škole chvíli pokoušela obor věda o výtvarném umění a estetika. Mám tedy pocit, že se pohybuji na známé půdě, i když jen já vím (a raději nepřiznám), kolik bych toho ještě o umění a kráse chtěla zjistit. Ale hodně mě zajímají i témata z oblasti zdravotnictví.
Podařilo se ti někdy zveřejněním určitého problému pomoci konkrétnímu člověku?
Podařilo. Zpravidla jde o případy, když informuji o lidech, kteří se kvůli mezerám v našem zdravotním nebo sociálním systému dostali do neřešitelné situace. Například jsem natáčela s děvčetem, které trpí nevyléčitelnou nemocí a její rodina se kvůli tomu dostala do zoufalé finanční situace. Pouhý den po odvysílání v Otázkách a odpovědích se ozval starší pán a žádal o kontakt, aby jim mohl poslat peníze. Taková odezva potěší.
Vlasta GajdošíkováFoto: Jiří Urbánek
Denně zpracováváš zprávy o zločinech, dopravních nehodách či požárech. Myslíš, že už jsi vůči těmto hrůzám trochu otrlá?
Myslím, že novináři obecně jsou ve srovnání se zbytkem populace dost cyničtí a mají hodně černý humor. Je to obrana právě proti všem těm hrůzám a nepravostem, o kterých denně musíme informovat. Úplně se proti tomu obrnit ale není možné, jak dokazují rozhovory s kolegy v newsroomu. Výkřiky jako "To je strašné!" v reakci na nějakou tragickou událost jsou tam slyšet bohužel docela často.
Často se pracovně dostaneš i mimo Brno. Které místo na jižní Moravě máš nejradši?
Všude je něco hezkého. Z míst, kam jezdím nejčastěji, mám nejraději malebný Mikulov a nezapomenutelné panorama Pavlovských vrchů s okolními vinicemi. Dále se mi líbí zvlněná krajina směrem k Vysočině a jako horolezkyně oceňuji i Moravský kras. Krásný je také Národní park Podyjí a historické centrum Znojma.
Gabriela GrmolcováFoto: Jiří Urbánek
Zabýváš se politikou, menšinami i náboženstvím. Ve kterém oboru se cítíš nejlépe?
Práce, která souvisí s menšinami, mě provází už od vysoké školy. Přitahuje mě totiž jinakost jako taková a myslím, že je pro život velmi důležitá. Možná i proto se právě v tomto tématu cítím dobře. Nicméně také oblast náboženství je pro mě nevyčerpatelným zdrojem poznání určitého pohledu na svět a baví mě ho prozkoumávat nejen pracovně.
Podařilo se ti někdy veřejným poukázáním na špatnost změnit stav věci?
Ctím pravidlo, že málokteré téma je absolutně černobílé ve smyslu, co je dobře a co je špatně. Nicméně určitě se mi podařilo v některých případech upozornit na pochybnosti, které pak byly brány na vědomí. Většinou je ale změna výsledkem několika různých faktorů. Například jsem poukázala na možné politické tendence ve volbě nového ředitele na brněnskou základní školu Pavlovská, což je na jednu stranu kapka v moři, ale principiálně významná. Za důležité také považuji reportáže, ve kterých se snažím vyvracet předsudky, upozorňuji na xenofobii nebo rasistické tendence a zjednodušené chápání některých problémů. Například jsem se do hloubky snažila zpracovat publicistický pořad o zveřejněném kontroverzním kázání jednoho z brněnských muslimů, které paušálně poškodilo celou skupinu lidí.
Na kterém nejméně obvyklém místě si kdy natáčela?
Asi to nebude vyloženě atraktivní, ale pro mě jsou to přitažlivá a zajímavá místa. Jedná se například o augustiniánský klášter na Starém Brně nebo zákulisí sídla Biskupství brněnského.
Ivan HolasFoto: Jiří Urbánek
Mezi reportéry v redakci patříš k nejzkušenějším. Vzpomeneš si ještě na svou první reportáž?
Určitě ano, i když mě současně štve, jak už je to dávno :-)) V srpnu 1989 jsem se v Paříži účastnil s tisícovkou dalších zpěváků z celého světa společného vystoupení k 200. výročí podepsání Deklarace práv člověka a občana. Pak jsem z toho dělal jako začínající externista velkou reportáž, tehdy byly ve vysílání brněnského rozhlasu pro tento typ pořadu stopáže kolem 20 minut. Z dnešního pohledu to bylo docela zajímavé a i tak trochu nepředstavitelné. Třeba tím, že všechny hudební ukázky byly nahrány malým plastovým diktafonem, který jsme navíc kupovali až na místě, takže bylo potřeba se trošku poprat i s technickou kvalitou.
Jaké reportáže točíš nejraději?
Každé téma může být zajímavé nejen pro posluchače, ale také pro samotného autora. Osobně mám rád taková, která vzniknou jakoby přirozeně, člověk je nemusí nějak složitě hledat nebo vymýšlet, naopak "přijdou sama" - protože je to důkaz, že taková věc je asi pro lidi důležitá a zajímá je. A pak témata, která umožňují rychlé střídání (byť ne třeba konfrontační) názorů, prostředí, nálad. A zvuků: jsem "hračička", takže mě baví hodně pracovat se zvuky, kombinovat, prolínat, zejména pokud nejsou jen nějakou šedivou kulisou, ale samy něco sdělují. Potěší mě taky občasná možnost pracovat na pomezí zpravodajské reportáže a dokumentu - bývá to většinou na historická témata jako třeba události srpna 1968 a 69, z poslední doby třeba výročí 11. září 2001 nebo pátrání po templářském pokladu na hradu Veveří.
Podařilo se ti někdy veřejným poukázáním na špatnost změnit stav věci?
Netroufám si říci, zda ano, přesněji řečeno, zda jsem to byl právě a jenom já - spíše může jít o jednu z těch pověstných kapek hloubících otvor do tvrdé skály. A nemusí to být jen reportáží, protože o věci, která podle mého názoru není v pořádku a měla by se změnit, obvykle vysíláme řadu běžných zpravodajských příspěvků a velká reportáž je pak jakýmsi vyvrcholením nebo završením. Snad jsem trochu napomohl třeba urychlení procesu odškodnění nuceně nasazených na přelomu tisíciletí, kdy jsme velmi často vysílali o tom, že na tyto lidi nejen německá, ale hlavně naše vláda stále zapomíná. Nebo před pár léty při řešení jednoho konkrétního případu se snad i díky mé reportáži podařilo zlepšit pomoc pro vozíčkáře, jejichž vyhrazené místo na parkování obsadil někdo jiný.
Mezi oblasti tvého zájmu patří také doprava. Jakým dopravním prostředkem cestuješ nejraději? A narazil jsi někdy při cestování na téma pro reportáž?
Odmalička miluji vlaky, ale rád cestuji jakýmkoliv způsobem - od vlastních nohou až po vojenské nebo velké civilní letadlo, ve sbírce mi chybí už jen ponorka a kosmická loď J. Doprava mě zajímala z technických i dalších hledisek ještě předtím, než jsem se jí začal v rozhlase zabývat, a neustále si doplňuji informace a zkušenosti nejen v souvislosti s nějakým konkrétním tématem, na kterém pracuji. Takže si momentálně nevybavím, jestli se nějaké téma zrodilo přímo během cesty. Spíš bych řekl, že čas od času se při některé z nich ty střípky informací složí do pocitu, že právě teď je čas to či ono zpracovat.
O zábavnější stránce své práce povyprávěl Ivan Holas v silvestrovském vysílání 2011 (moderátor: Hana Ondryášová)
Roman VernerFoto: Rudolf Maňas
Nejvíc se pohybuješ na Vsetínsku. Jak se ti v takovém příjemném kraji plném milých lidí hledají negativní témata?
Vsetínsko je krásné, ale i drsné a tak i tam někdy vybublá na povrch něco nepříjemného. A jelikož se věnuji - mimo jiné - také sociálním záležitostem, setkávám se občas s velmi smutnými příběhy.
Kdy ses při práci naopak naposledy také pobavil?
To bylo při natáčení reportáže z výstavy o pravěku ve valašskomeziříčském muzeu. Téměř se všemi exponáty se dalo manipulovat a tak jsem si za pomoci paní kurátorky zkusil rozdělat oheň roztáčením jakéhosi pravěkého setrvačníku na dřevěné hůlce. Mohli jsme klidně vystupovat jako Pat a Mat. Pořád se nám to pod rukama rozpadalo a být to ve skutečnosti, tak zmrzneme. Na druhou stranu, úspěšný pokus mohl skončit požárem.
Pavel SedláčekFoto: Roman Verner
Je mezi tvými reportážními zkušenostmi nějaká, kterou bys chtěl prožít znovu, a naopak taková, na kterou bys raději dokonce zapomněl?
Chtěl bych znovu zažít natáčení s lidmi, kteří svým příkladem, někdy i hrdinstvím a zároveň skromností, čněli nad ostatními. Rád například vzpomínám na natáčení s piloty britského královské letectva RAF. Byli to dva Valaši jako řemen, kteří už bohužel nejsou mezi námi. Pokud bych měl něco zmínit jako věčný fanoušek sportu, pak občas zjihnu při vzpomínkách na cestu zlínských hokejistů za titulem v roce 2004. Ač jsem rozhlasový novinář, velmi nerad se „pasu“ na lidském neštěstí a tragédiích. Proto například střílení v kunovické letecké továrně, nebo pád stromu na dva školáky ve Zlíně velmi problematicky vstřebávám.
Čím bys chtěl být, kdybys nebyl reportérem Českého rozhlasu Brno?
Jsem vystudovaný muzikant – houslista. Mohl bych tedy hrát v symfonickém orchestru nebo například učit, ať už housle nebo hudební výchovu. Na druhou stranu, když se rozhlédnu okolo, spousta lidí nepracuje v oboru, který vystudovala. Tudíž škála možností je daleko rozmanitější, i když v elektrotechnice, stavařině, fyzice či chemii bych se určitě neuchytil.
Andrea FrydrychováFoto: Roman Verner
U soudu, kde jako reportérka také pracuješ, vyslechneš často podrobnosti o poměrně otřesných událostech. Jsi už trochu imunní, anebo tebou přesto občas něco silně pohne?
Když jsem před čtyřmi lety začínala, měla jsem z toho noční můry. Ono je něco jiného vidět film, o němž člověk ví, že je to jenom „jako". Že krev je barva, vrah je herec a vražedná zbraň atrapa. Když jsem pak viděla reálný snímek z místa činu, protože se v některých případech přímo v soudní síni promítá, a to se všemi podrobnostmi, tuhla mi krev v žilách. Dnes už se mi to neděje. Jsem ve fázi, že to beru jako součást práce.
S mikrofonem se dostaneš samozřejmě také k příjemným věcem. Kdy jsi měla naposledy pocit, že se ti daří kloubit užitečnou práci s příjemným zážitkem?
To bylo nedávno v Horní Lidči na Valašsku. Od loňského prosince tam mají zpřístupněný unikátní vyřezávaný betlém. Součástí je i takové malé kino. Když tam člověk sedí, dívá se na několik stovek ručně vyřezávaných figurek, na snímek o životě prostých lidí, slyší hudbu Jana Pavlici z Hradišťanu, má povznášející pocit. Vnímá zručnost řezbářů, nápady filmařů, umělců, techniků... Tamní betlém za dva měsíce provozu navštívilo přes pět tisíc návštěvníků z celého světa. Má na to stát se skutečnou turistickou zajímavostí.
Zuzana PlíškováFoto: Jiří Urbánek
Ze všeho nejvíc se v rozhlase věnuješ sportu. Jsou i tam témata, která si zaslouží publicistický pohled na věc?
Jistě se taková najdou, namátkou mě napadá třeba otázka další existence a prodeje fotbalové Zbrojovky Brno nebo to, jak prožívají hokejoví fanoušci po desítkách let extraligové play-off. Sport navíc podle mě není jen o profesionálních sportovcích - věnuje se mu spousta lidí, byť bez výhledu na olympijskou medaili. Proto by se neměly ztratit ani informace o tom, jak vozíčkáři rozjeli oddíl rugby nebo že i plavci „osmdesátníci“ dokáží uspět v mezinárodní konkurenci.
Před příchodem do rozhlasu jsi působila dlouho v televizi. Jak se liší reportérská televizní a rozhlasová práce?
Ten rozdíl je opravdu velký. V televizi obrázky pořídil kameraman, o střih se postaral střihač, i když vše při spolupráci s redaktorem. V rozhlasu jsem tak trochu sama svým pánem – od produkce přes natáčení až po střih příspěvku. Za to že se něco povede nebo nepovede jsem zodpovědná jen já, a to mi vyhovuje víc. A především jsem nikdy nebyla extrovert, který by se rád ukazoval před kamerou, byla jsem z ní vždycky nesvá. Mnohem raději funguji jako prostředník, který posluchače seznámí s nějakou událostí a zase nenápadně odejde :)