Mr. Evergreen

Čas vysílání: neděle 16:00; repríza: Studio Noc neděle 01:05 | Délka pořadu: 55 minut

Jak vlastně vznikají písničky? A jaké jsou ty, které nestárnou? Právě o nich vypráví tento pořad.

Písně, muzikanti a jejich společné příběhy - to jsou témata, o nichž vypráví bývalý dlouholetý první houslista brněnské filharmonie, jazzman a publicista Jan Dalecký. V jeho pořadu zaznívají písně z muzikálů, filmů a oblasti dobových šlágrů, jejichž život je delší, než jen pár sezón. Stejně jako život těch, kteří je zpívají - třeba Franka Sinatry, Elly Fitzgeraldové, Barbry Streisandové, Tony Benneta a dalších za doprovodu světových orchestrů.

Historie pořadu
Pořad vznikl v roce 2007 a navázal na předchozí Swingové neděle Jana Daleckého. Vychází z tradice populárně-jazzových pořadů, kterou redaktorsky po dlouhá desetiletí pěstoval Maximilián Wittmann. Mr. Evergreen se soustřeďuje výhradně na věčně-zelené melodie, většinou světové, ale byl tu třeba i Karel Hašler, v roce 2011 celý říjen - 4 pořady ke 100.výročí Karla Vlacha a příležitost pro plejádu jeho zpěváků, od Allanových sester, Dr. Arnošta Kavky, přes Rudolfa Cortése, Jiřinu Salačovou, začínajícího Karla Gotta a tak dále.
V souvislosti se 100. výročím autora hudby Divotvorného hrnce oživil autor pořadu vzpomínku nejen na broadwayské nastudování a pozdější hollywoodskou verzi, ale i na desky Divadla Voskovce a Wericha, které hru uvedlo pouhý rok po Broadwayi a navíc našel rozhlasové zpracování z roku 1951. Příběhy, kontexty, krásné písně, to je filosofie pořadu.

Kontaktní email: hre@bo.rozhlas.cz

Otázky pro Jana Daleckého:

Jaké byly vaše rozhlasové začátky?
První úkol pro hudební redakci jsem dostal od Oldy Blahy roku 1968, tuším že to bylo v únoru a téma bylo moje, sám jsem si je vybral, žádný diktát nebyl: Gary Burton, můj oblíbený čtyřpaličkový vibrafonista. Hodinový pořad pro Třetí program, dnes Vltavu. Po této zkoušce jsem pak dostával přibližně jednou měsíčně další příležitosti. Co si pamatuju? Že jsem mluvil dost zbrkle, nedokázal jsem zpomalit, někdy jsem se až zakoktal. Neuměl jsem vůbec mluvit před lidmi nebo k lidem. Měl jsem s tím problém celou školní docházku včetně konzervatoře a JAMU - sestavit a říct srozumitelně větu. Krátce předtím jsem se poprvé odvážil mluvit k lidem, když jakýsi kroužek Svazarmu - hifiklubu v Žabinách dostal možnost scházet se v krytu pod obytným blokem někde poblíž Fanderlíkovy či Bráfovy ulice. Asi bych to našel. Vylézali jsme pak větracím komínem, mladí pošuci. Já jsem tam pouštěl desky, psal si komentář, větu spatra bych tehdy ještě nesestavil. To byla moje školička. Rozhlas potom byl moje škola.

Vzbudil váš pořad někdy nějakou zajímavou reakci?
Jednu příhodu se zpětnou vazbou jsem zažil asi roku 1995, když už jsem byl na ZUŠ Tišnov a ředitelkou byla ještě moje někdejší spolužačka Jana Pujmanová (Vichrová). Byl zájezd do Francie, do hornického kdysi města Avion. Vzal jsem si tam magnetofon a točil porůznu, byl tam nějaký hudební festival, hlavně akordeonové a dechové kapely, tišnovská ZUŠ tam taky vezla dva soubory. Sbíral jsem i dojmy účastníků včetně tehdejšího starosty města, ing. Petra Fruhwirta, což byl předposlední kulturní starosta. Doma jsem z toho na koleně udělal montáž, asi půlhodinku o tom zájezdu pro ČR Brno, odvysílalo se to a nějaký posluchač reklamoval, že se to město nejmenuje Avion, ale Avignon. Bylo to tehdy nějak propojeno, že jsem mohl naživo reagovat, tak jsem mu možná trochu moc mentorsky vyložil, že existuje jak Avignon, tak Avion a dokonce i Avon. Že chyba není na naší straně. Možná to bylo drsné a netaktické, asi zanevřel na mě a kdoví, ne-li na celý ČR Brno. To by mě mrzelo.

Máte nějaký rozhlasový vzor?
Rozhlasový vzor? Samozřejmě my jazzoví fanoušci máme jako svého boha Willise Conovera z Voice of America, kterého jsme zbožně poslouchali vždycky kolem půlnoci, z Mnichova, nebo, když to na Žluťáku moc rušili, z Tangeru (Maroko). Dále z rakouského vysílání Walter Richard Langer. Naše pražské komentátory jsem tehdy v mladistvé nerozvážnosti viděl hlavně kriticky, oni skutečně dělali chyby (dr. Mojmír Smékal), bez vady byl zpravidla dr. Lubomír Dorůžka.