Ecce Homo - IV. sjezd spisovatelů

Ecce Homo

Je středa 27. června, v kalendáři je Ladislav a u mikrofonu Libor Vykoupil. Před 40 let byla v Praze zahájena jednání památného IV. sjezdu spisovatelů, který pomohl nastartovat hnutí nesouhlasu s politikou komunistické strany a následně i události r. 1968. Už po r. 1956 probíhala mezi spisovateli ideová diferenciace, kterou prohloubil nástup mladé generace. Nemůžeme se však mýlit a svádět všechno na generační rozpory, situaci totiž komplikovaly nedobré osobní vztahy a také snahy o reformu poměrů ve Svazu spisovatelů a jeho tisku. Naprostá většina spisovatelů se v pol. 60. let shodovala v tom, že rozšiřování prostoru pro svobodnou tvorbu naráží na stále větší odpor komunistického vedení. Politická místa sice chtěla udržet přátelské vztahy se spisovateli, ale současně se děsila slov, jež stále více zaznívala z úst spisovatelů a umělců vůbec. Výrazy jako demokracie, svoboda, reforma zněly politikům KSČ silně nepřátelsky a proto není divu, že společenské změny, které se děly v pol. 60. let byly vedením strany odmítány.

Napětí mezi spisovateli a vedením KSČ se vyhrotilo v otevřený konflikt právě na IV. sjezdu spisovatelů a po něm. Už při přípravě sjezdových referátů docházelo ke střetnutím mezi ideologickým oddělením ÚV KSČ a představiteli Svazu. Delegaci ÚV KSČ na sjezdu vedl Jiří Hendrych, doposud považovaný za umírněného, i když byl Novotného hlavním ideologem. Na sjezdu však ztratil tvář věčného vyjednávače a zahájil tažení proti reformním komunistům, a to nejen mezi spisovateli. Řečníci na sjezdu totiž od počátku nastoupili linii tvrdé kritiky dosavadních praktik. Jednání zahájil Milan Kundera brilantním esejem O nesamozřejmosti existence českého národa. Před spisovatele, hosty i politickou delegaci předstoupilo se svými příspěvky postupně na čtyřicet řečníků. Ačkoli mělo jednání vycházet ze stranické základny, bylo zřejmé, že postoje mnohých autorů takovou základnu odmítají. Ať už formou historických paralel či podobenství, nebo přímým postihnutím problémů, byl vyslovován odpor proti cenzuře a zdůrazňována úloha svobodné kultury. Napětí mezi tendencemi k demokratizaci kultury ze strany tvůrců a oficiální kulturní politikou se plně projevilo nejen ve vystoupení Milana Kundery, ale také v projevech Pavla Kohouta, Václava Havla, Ivana Klímy, Karla Kosíka, A. J. Liehma či Ludvíka Vaculíka, které se dotkly závažných společensko-politických otázek. Předmětem kritiky se stal samotný režim v retrospektivě jeho dvacetiletého působení. Spisovatelé vědomě riskovali konflikt s mocí, volali po "evropském kontextu", po návratu do kulturně civilizační sféry, odpovídající historii a tradicím českého národa. O přestávce se rozčilený Jiří Hendrych chopil iniciativy, svolal stranickou skupinu sjezdu a v nastalém sporu byl smeten jako třída, na což reagoval slovy: "Všechno jste prohráli." Nato celá delegace ÚV KSČ v hněvu odešla. 

Stranické vedení se pak pokusilo o osvědčený postup - rozdělit spisovatele, izolovat nejaktivnější kritiky a získat souhlas slovenských spisovatelů a těch, kteří na sjezdu vystoupili "pozitivně" a snažili se o dohodu. Mezi spisovateli bylo ostatně dost těch, kteří se obávali důsledků a přáli si konflikt urovnat. Stranické vedení se v září 1967 neomezilo na stranické potrestání, politickou a sociální perzekuci několika spisovatelů, ale odebralo Svazu jeho týdeník - Literární listy - a převedlo jej do správy ministerstva kultury. Především tento krok spisovatele sjednotil. Jak řekl na sjezdu Václav Havel: "Prahu zaplnila lešení slibující, že nám už nebudou padat na hlavy římsy. Před několika dny však došlo na Žižkově k neobvyklé události: u jednoho domu se zřítilo celé lešení. Vyplývá z toho, myslím, jednoduché, leč důležité poučení: nikdy není vyhráno. S touhle devízou by měl počítat i Svaz spisovatelů; vždyť má-li mít například tenhle sjezd nějaký smysl, může ho mít jedině tehdy, když jim práce neskončí, ale teprve začne." Hezký den!