Ecce Homo - bitva na Kosově poli
Ecce HomoFoto: Fotobanka stock.xchng
Je neděle 28. června, v kalendáři je Lubomír a u mikrofonu Libor Vykoupil. V české literatuře je srážka tureckého vojska s bojovníky nejmocnějšího srbského knížete Lazara, k níž došlo 15. června 1389 podle juliánského kalendáře, známa jako bitva na Kosově poli. Pro Srby je to stále smutně slavný Vidov dan, který se stal symbolem nejhorší srbské prohry. Dnes je to o to horší, že se historické území bitvy na Kosově poli nachází přibližně 5 km severně od Prištiny. Pravidelně každý rok se 28. června na tomto posvátném místě scházejí Srbové ze všech koutů Srbska i světa, aby uctili památku svých padlých hrdinů. V r. 1989 při oslavách 600. výročí bitvy se zde shromáždil milion Srbů, ale loni asi jen dva tisíce. Způsobeno je to tím, že se shromáždění konají za dohledu a asistence vojáků mezinárodních sil KFOR, kteří oblast chrání před Albánci. Momentálně se o bezpečnost zde stará slovenský prapor KFOR.
bitva na Kosově poli dle ztvárnění Mikoláše AlšeFoto: archiv autora
Osudová srážka srbských a bosenských vojsk, jimž přišli na pomoc Bulhaři, Albánci, Valaši, Maďaři, ba dokonce Češi s Muradovou armádou, podporovanou srbskými vazaly, předurčila osud balkánských národů na několik století. V boji na Kosově poli se před 620 lety střetlo asi 30 000 mužů srbské armády pod vedením knížete Lazara s mírnou tureckou přesilou pod velením sultánova syna Bajazida. Sám sultán Murad I. byl před bitvou zavražděn příslušníkem Lazarovy družiny, srbským šlechticem Milošem Obilićem, který se do jeho stanu vloudil s příslibem zrady. Navzdory všeobecně panující představě o národní tragédii Srbů, opředené mnoha idealizujícími mýty o velkosrbské středověké říši a jejím konci, soudí dnes historici, že bitva, která se odehrála na Kosově poli, dopadla v podstatě nerozhodně. Obě strany utrpěly těžké ztráty a o život přišli také oba vrchní velitelé, Murad I. již před bitvou a kníže Lazar Hrebeljanović po ní, když byl spolu s dalšími srbskými velmoži v odvetu za sultánovo zavraždění z příkazu jeho syna popraven. Kníže Lazar a vojevůdce Miloš Obilić byli následně pravoslavnou církví za svoje úsilí a nezměrné hrdinství v boji přijati za svaté. Podle srbské mytologie zvolil kníže Lazar pozemskou porážku, aby tak zajistil svému národu království nebeské. Pro Srby má toto území dodnes velký historický význam, jelikož zde jejich předkové hájili křesťanské hodnoty proti Turkům a islamizaci Evropy.
V lidové tradici je bitva spojena ještě se jménem velmože Vlka Brankoviće, který měl Lazara zradit. Jeho největším zločinem však bylo, že se z řeže zachránil a ze ztracené bitvy uprchl, aby organizoval další odpor. Není to nic, co bychom neznali, stejná obvinění po staletí lpěla na Janu Čapkovi ze Sán, který před masakrem zřejmě zachránil slabší husitskou jízdu v bitvě u Lipan tím, že s ní ujel v okamžiku, kdy boj byl fakticky prohrán. Toho musel až nedávno rehabilitovat historik Petr Čornej. Vlku Brankovićovi se zatím takové rehabilitace nedostalo.
Tragické důsledky bitvy na Kosově poli se projevily teprve postupně. Srbsko, které ztratilo v bitvě svoje nejlepší vojenské síly, bylo vzápětí ze severu napadeno uherským králem Zikmundem Lucemburským. To donutilo kněžnu vdovu Milicu, která vládla za Lazarovy nedospělé syny, přijmout Bajezidovy mírové podmínky. Srbsko se stalo vazalským státem s povinností platit Osmanům tribut a poskytovat jim vojenskou pomoc. Kromě toho byly do srbských měst umístěny turecké posádky. Výsledek bitvy na Kosově tak na stovky let ovlivnil osud velké části Evropy, naše území nevyjímaje. Srbská porážka zcela změnila vývoj místních slovanských národů, které se z ní jen částečně vzpamatovaly vlastně až na začátku 20. století. Výrazně přispěla k národnostním třenicím trvajícím dodnes - pokud známe tuto historickou souvislost, snáz pochopíme, jaký vztah mají Srbové ke Kosovu jako historickému srbskému území a jak nepředstavitelné pro ně je, že o ně přišli. Hezký den!