Dne 7. února 1920 v 11 hodin dopoledne ve stanici Kujtun na Transsibiřské magistrále podepsalo velení čs. legií dohodu o příměří mezi Čechoslováky a vojsky sovětů. Tímto aktem skončila bojová činnost našeho vojska v Rusku. Jak píše legionář Josef Sibík, "stalo se to pro náš nezájem na boji a zbytečné kažení vzácného železničního materiálu."
Na konci léta a na podzim 1919 zůstávali Čechoslováci jedinou bojeschopnou vojenskou silou na sibiřské frontě proti bolševikům. Kolčakova armáda se během zesílené ofenzívy Rudé armády a partyzánských oddílů v týlu rychle rozpadala a tento proces byl ještě urychlen neschopností vlády v Omsku. Přesun legií na východ byl za těchto okolností ztížen, neboť všichni žádali jejich pomoc - dohodoví spojenci, Děnikin i bílí kozáci. V prosinci opustil Kolčak Omsk a s ním evakuovaly i oddíly legií, které zajišťovaly jeho bezpečnost. Na konci prosince totiž zvítězil protikolčakovský převrat v Irkutsku, kam ozbrojené vlaky ze západu teprve směřovaly, a tak byl admirál i s doprovodem odříznut. Rozhodl se proto požádat Spojence, aby vzali pod ochranu jeho osobu a zlatý poklad, získaný v srpnu 1918 v Kazani. Spojenecké ochoty k jeho obraně mnoho nebylo, a tak padla většina úkolu na bedra čs. legií.
Socialistická vláda v Irkutsku, tzv. Politické centrum socialistické koalice, mělo s Kolčakem nevyřízené účty. Když se v listopadu 1918 zmocnil převratem vlády nad Sibiří, zbavil se stovek svých odpůrců, mezi nimiž byli zejména eseři, masovými popravami. Tehdy dokonce protestovalo i velení čs. legií. Zbytky přeživších eserů stály nyní v čele Politického centra a nesmiřitelně požadovaly vydání svého vraha Kolčaka. Ten se sice vzdal politické moci a předal ji generálu Děnikinovi, ale jako soukromá osoba se nacházel pod ochranu diplomatického sboru spojenců v Irkutsku. Čechům, kteří toužili hlavně uniknout na východ, byl Kolčak zjevnou přítěží, neboť se proti němu stavěly i demokratické síly Sibiře. Za těchto okolností a na příkaz vrchního velitele spojeneckých vojsk generála Janina byl Kolčak předán zvláštní vyšetřovací komisi vlády Politického centra. Tato vláda se zaručovala zahraničním spojencům provedením řádného soudu podle mezinárodních zvyklostí.
Čs. jednotky převezly tedy admirála Kolčaka a jeho min. předsedu Pepeljajeva na základě tohoto rozkazu do Irkutska, kde jej 15. ledna 1920 předaly komisi vlády Politického centra. Tím byla situace uklidněna jen zčásti, neboť se ukázalo, že Politické centrum nemá situaci ve městě pevně v rukou. Např. 24. ledna 1920 byl přímo na ulici zavražděn český poručík Richter ze štábu zmocněnce čs. vojsk v Irkutsku. Přitom čs. legie pomáhaly pacifikovat neurvalé oddíly atamana Semjonova, které byly postrachem civilních obyvatel. Na počátku února se v Irskutsku zmocnili vlády bolševici a místní sovět zahájil vyjednávání, jehož výsledkem byla na počátku našeho vyprávění uvedená dohoda. Obsahovala celkem 20 bodů, z nichž nejpodstatnější určovaly, že se sověty zavazují k dodávkám uhlí pro lokomotivy čs. ešalonů a ustavuje se neutrální pásmo mezi československým a sovětským vojskem. Pokud jde o zlatý poklad, zůstal nadále pod dohledem smíšené čs. a ruské stráže a byl předán sovětským orgánům až 1. března, po odjezdu posledního čs. vlaku z Irkutska směrem na východ.
Až po podepsání závěrečných ujednání se čs. důstojníci dozvěděli, že téhož 7. února byl v pět hodin ráno spolu s min. předsedou Pepeljajevem místním sovětem zastřelen bez soudu admirál Kolčak. Čechoslováci proti samosoudu protestovali, ale na výtky anglické vojenské mise musel velitel Čs. vojska na Rusi, generál Syrový namítnout: "Na Kolčaka bylo československými vojsky pohlíženo jako na nepřítele, narušovatele naší evakuace. Chránili jsme Kolčaka déle, než jsme mohli." Hezký den!
