Už 90 let můžeme na Špicberkách těžit tamní kvalitní černé uhlí, co se do nás vejde. Že tak nečiníme, za to může odlehlost tamních dolů a v důsledku toho poměrná náročnost, technická i finanční, takové těžby. Kdyby na věc přišlo, mohla by však Česká republika jako nástupkyně ČSR svoje práva zajištěná smlouvou z 9. února 1920 uplatňovat. Ta smlouva totiž platí dodnes a Špicberky jsou na jejím základě ve vlastnictví Norska.
Špicberky, kterým Norové neřeknou jinak než Svalbard, jsou souostrovím, jež se nachází severně od evropské pevniny, daleko v Severním ledovém oceánu. Tato velká skupina ostrovů leží severně od 74° severní šířky, což znamená, že tu je na obloze půlnoční slunce od 19. dubna do 23. srpna a polární léto vystřídá od 26. října do 16. února depresivní polární noc. Celé souostroví zaujímá plochu přes 62 tis. km2, z toho největší a hlavní ostrov, Západní Špicberky, tvoří téměř dvě třetiny. Výhodou ostrova je, že jeho západní pobřeží výrazně otepluje Golfský proud.
Ostrovy, jak už je dnes jasno, objevili Vikingové a dali jim název Svalbard - Země studených břehů. Staré islandské a norské zápisy mluví již v r. 1194 o "nalezení Svalbardu". V záznamech z doby krále Hakona Hakonssona (1217-1263) se uvádí, že k Norsku patří ostrovy Man, Orknejské ostrovy, Shetlandy, Faerské ostrovy, Island, Gr?nland a Svalbard. O Svalbardu se mluví také v ságách o Olafu Trygvassonovi a dalších, které v 16. století přeložil do holandštiny Willem Barentsz. Ten v r. 1596 vyplul na sever s cílem nalézt Severní cestu na východ. Téhož roku se dvě jeho lodi zastavily u břehů neznámé pevniny, jíž dal Barentsz podle špičatých, krajkovitých hor jméno Spitzbergen. Tak vznikl druhý název souostroví. Mezi roky 1612-1720 se zdejší vody při západním pobřeží staly důležitou velrybářskou oblastí, lovili zde Dánové, Holanďané, Angličané, Francouzi a Norové. Odhaduje se, že jen samotní Nizozemci tu vylovili něco okolo 60 000 velryb. Lov řídili ze základny Smeerenburg, kterou zde založili a jež jim také sloužila jako základna pro arktické expedice.
Kolem roku 1760 se na Svalbardu poprvé objevili ruští lovci. Neprovozovali rybolov, ale lovili polární lišky, lední medvědy, mrože a tuleně. Začali si na ostrovech stavět chaty, ve kterých přezimovali. Tak se objevil na mapách ještě jeden název, neboť Rusové nazývali souostroví Grumant. Brzy bylo objeveno i další bohatství, totiž tamní kvalitní uhlí. O rozsahu a významu tohoto bohatství začaly vznikat konkrétní představy až na přelomu století. Opravdový boom nastal v období 1900-1920. V oblasti Západních Špicberků, kde se naleziště uhlí vyskytují, začalo docházet k obsazování půdy americkými, ruskými, švédskými, holandskými a skotskými společnostmi. To všechno přitahovalo k ostrovům pozornost velmocí i dalších států, kolem r. 1870 vznesli Norové poprvé otázku potvrzení své suverenity nad souostrovím, ale vyřešit otázku se podařilo až v r. 1920.
Norsko během Velké války ztratilo podstatnou část svého obchodního loďstva, i když patřilo k neutrálním státům. Jeho lodě potopili Němci, když Norové pomáhali válečnému úsilí Británie, která pak cítila potřebu Norsko nějak odškodnit. Předat mu suverenitu nad ostrovy daleko na severu bylo vlastně velmi prosté a Brity to nic nestálo. Ostatně ve smlouvě nalezneme důležité ustanovení, podle kterého jsou všechny země, které ke smlouvě přistoupily, zcela rovnoprávné, pokud jde o hospodářské využití zdrojů na ostrovech. Z toho jsem v úvodu vyvodil onu zdánlivě krkolomnou myšlenku o české těžbě na Špicberkách, i když jsme ke smlouvě přistoupili poměrně pozdě. Celá smlouva sestává z 10 článků, z nichž je nejdůležitější závazek Norska, že na Svalbardu "nezřídí a nikomu nedovolí zřídit námořní základnu, ani nepřipustí opevnění ostrovů, jichž nesmí být využito k válečným účelům". Tak tomu bylo i za II. světové války a dodnes jsou tu jedinou silou, proti níž je třeba zbraní, lední medvědi. Hezký den!
[