Ecce Homo - Boris Vian

Ikonka Ecce HomoFoto: Věra Strnadová, Fotobanka stock.xchng

Kdyby mu to bylo dopřáno, dožil by se dnes devadesátky francouzský spisovatel, dramatik, novinář, kritik, překladatel, scenárista, džezový trumpetista, zpěvák, hudební skladatel, malíř a filmový herec Boris Vian. Otázka zní, zda by o to stál, neboť jeho hektický způsob život naznačoval, že má se svým životem jiné plány, než pokojné stáří.

Boris Vian spatřil světlo světa na západním pařížském předměstí Ville-d´Avray. Otcem byl Paul Vian, který ke svému majetku přišel spekulacemi se zlatem a nyní žil jako rentiér a matka Yvonne, roz. Ramenez, talentovaná klavíristka a hráčka na harfu. Ta svou láskou k opeře ovlivnila i život svých dětí. Nejstarší syn se totiž jmenoval Lélio, další Alain, dcera Ninon a náš jubilant dostal křestní jméno Boris nikoliv po jen tak nějakém Rusovi, ale rovnou po Borisi Godunovovi. Otec zase naplnil dům kvalitními knihami, takže chlapec vyrůstal v příjemném kulturním a intelektuálním prostředí. Idylu však přerušila válka a další katastrofy. Když roku 1944 zastřelili neznámí lupiči jeho otce, který je vyrušil, věděl Boris, že život už nikdy nebude jako předtím. Z otcovy násilné smrti se nikdy nevzpamatoval a uvědomil si možná také, že ani jeho života již příliš nezbývá. Od mládí totiž trpěl dědičnou nedomykavostí aorty, kterou ještě zhoršila prodělaná tyfová horečka. Jeho způsob života onemocnění nijak neprospíval, i když proti tradovaným pověstem Boris Vian téměř nepil a nekouřil. Pobyt v zakouřených kavárnách a vyčerpávající sóla na trubku mu však na zdraví nepřidaly. 

Boris Vian byl od mládí kvůli své chorobě matčiným miláčkem. Brilantně vystudoval lyceum a absolvoval studium techniky, stal se hutním inženýrem a toto povolání nikdy nevykonával. V r. 1942 se setkal s Claudem Abadiem, který Borise angažoval do svého džezového orchestru a založil tak jeho kariéru trumpetisty. Francouzskou porážku a německou okupaci Vian odmítl vzít na vědomí a uzavřel se do mikrosvěta mejdanů, krásných dívek a džezu v Angoulemu, kde rodina vlastnila letní byt a kam se ukryla. Po dokončení školy se Boris Vian v letech 1943-46 nudil ve Francouzském normalizačním ústavu, jehož činnost jej podnítila k pokusu normalizovat používání nadávek. Pak získal místo v Živnostenské komoře papí-renského průmyslu, což jen posílilo jeho odpor k byrokracii. Boris Vian se stal jednou z výrazných postav intelektuální čtvrti Saint-Germain-des-Prés, působil jako výkonný hudebník, stýkal se s filozofy a literáty od Sartra až po Ionesca. V r. 1952 se stal členem Collegia Pataphysicum členem , společností bojující v duchu díla Alfreda Jarryho členem Skutky a názory doktora Faustrolla, patafyzika členem satirou proti lidské hlouposti. 

Z výčtu činností, jimiž se Vian vážně zabýval, vyplývá, že literatura nebyla zdaleka tou hlavní. Jeho literární období začíná sice už r. 1945, ale fakticky úspěšným se stal až o čtyři roky později s parodií na detektivní romány americké drsné školy členem Naplivu na vaše hroby členem. Práci vydal jako překlad románu fiktivního zesnulého amerického spisovatele Vernona Sullivana. Román mu kromě soudního procesu zajistil také dostatek financí, aby mohl žít na volné noze. Čtenářský úspěch vedl Viana k napsání dalších tří černých románů (členem U mrtvých na barvě kůže nesejde, Zabte ošklivé, Holky nemaj ponětí členem), které však již nebyly tak dobré. Přesto mu zajistily pravidelný přísun peněz a umožnily věnovat se plně jazzu. Když jej příliš unavovala, vyměnil roli trumpetisty postupně za roli hudebního publicisty. Pokoušel se malovat, psal divadelní skeče, spolupracoval s rozhlasem i filmem. 

Prostě v prvních patnácti poválečných letech musel Boris Vian stihnout všechno, co mu odepřela válka i vše, nač bude mít jeho generace ještě další desítky let. Stal se přímo vzorovým představitelem poválečné francouzské mládeže, která byla stejně proslulá, jako v 60. letech američtí beatnici. Když v r. 1959 zemřel, zůstalo toho po něm vlastně dost málo, ale kdo z nás se může pyšnit tím, že po něm zůstane alespoň něco? Hezký den!