Ecce Homo - Arkadij Timofejevič Averčenko
Ikonka Ecce HomoFoto: Věra Strnadová, Fotobanka stock.xchng
Před 85 lety zemřel v pražském exilu Arkadij Timofejevič Averčenko, ruský spisovatel, humorista, satirik, dramatik a divadelní kritik, který se dožil pouhých 43 let.
Narodil se v Sevastopolu v nebohaté kupecké rodině. Vzdělání původně získával doma s pomocí starších sester.neboť na školné nebyly peníze. Nakonec byl poslán na gymnázium, ale to z finančních důvodů nemohl dokončit. Důvody byly patrně i zdravotní, od dětství špatně viděla vůbec neměl nejlepší zdraví. O mládí však hodně a bez výběru četl. Jako 15letý nastoupil do funkce mladšího písaře u dopravní firmy. Po roce odjel ze Sevastopolu a našel si místo v brjanských dolech, kde jako písař pracoval další tři roky. Od r. 1903 získal místo redaktora v charkovských novinách Jižní kraj. Publikoval tu své první povídky a bylo zřejmé, že se narodil další velký ironik a satirik. Od r. 1906 začal spolupracovat se satirickým časopisem Bodák, a posléze jej téměř sám dokázal naplnit.
V r. 1907 Averčenko přijíždí do Petrohradu, kde mu nabídli spolupráci v časopise Strekoza (Vážka, ale také Neposeda) později přejmenovaném na Satirikon. Nastalo nejslavnější a také nejplodnější období jeho literární činnosti. Averčenko psal do Satirikonu úvodníky, fejetony, "humoristickou drobotinu", ale třeba také reportáže z výstav a koncertů a samozřejmě povídky. Kritika mu vyčítala nadprodukci a opakování motivů, ale jak jinak chcete naplnit toho obludného požírače textů, jakým je časopis? V Satirikonu těžko oddělit, jak si to představuje literární kritika, "bezzubý" humor od ostře zubaté satiry. Čtenář nechtěl být jen poučován, chtěl se i bavit. Smích proto nebyl jen prostředkem, ale též cílem sám o sobě. Averčenkův smích byl skutečně dobře slyšitelným chechotem. Nezapomeňme, že při té vší práci pro časopis stíhal Averčenko vydat ročně nejméně jednu humoristickou knihu, které se brzy překládaly také do češtiny.
Jenže blažené desetiletí Satirikonu uťali bolševici, jimž se jeho smích jevil krapet podezřelým. Averčenko, který revoluci nemohl přijmout, prchal dobrodružně na jih, přes Ukrajinu na Krym, kde se v rodném Sevastopolu chvíli snažil zastavit příval revoluce svým psaním. Jenže na konci r. 1920 byl i Sevastopol dobyt rudými a Averčenkovi nezbývalo, než odjet jednou z posledních lodí do exilu. Tady se dlouze rozhodoval, vyčkával "v přestupní stanici Cařihrad" v naději, že revoluce bude přece jen potlačena a on se bude moci vrátit. Nechtělo se mu do Berlína či Paříže, kde jej jazyková bariéra oddělí od čtenáře, jeho slovní hříčky rázem pozbudou na vtipu a on bude umělecky živořit. Nakonec se rozhodl pro Prahu, blízkou slovanským prostředím, kde jej čtenáři již dávno znali.
V červnu 1922 dorazil konečně Arkadij Averčenko do Prahy, kde jej nadšeně přijali. Od následujícího roku začaly vycházet v češtině jeho sebrané spisy. On sám ani na chvíli nepřerušil tok své produkce. Tehdy napsal: "Smát se musíme, protože máme jen jednu volbu. Buď se oběsíme na skobě po ukradené ikoně - nebo se budeme smát." V Praze vydal Averčenko Tucet nožů do zad revoluce, které si přečetl i Lenin a uznal pravdivost mnoha detailů, i když autora nazval "zuřivým psem, uboze vyjícím do plamenů Revoluce..." V Praze vydal Averčenko i Dvanáct portrétů význačných lidí, v nichž se vysmál hlavním hybatelům vývoje v posledním období ruských dějin. Plánů měl autor ještě mnoho, ale jeho pražský pobyt skončil nečekaně rychle. V březnu prodělal Averčenko v pražské městské nemocnici oční operaci a několik dnů nato jej zastihla srdeční příhoda a on 12. března 1925 skonal. Pohřben je na Olšanských hřbitovech v Praze, kde mu v r. 1930 zbudoval pomník rusko-český spolek Mír. Hezký den!