Ecce Homo - film U konce s dechem

Ikonka Ecce HomoFoto: Věra Strnadová, Fotobanka stock.xchng

Není vždycky úplně zřejmé, proč některé filmy zestárnou a jiné ne. Nepočítají se náklady na pořízení, herecké obsazení, kvalita režiséra, ba ani pozdější hodnocení kritikou, jež může být vyjádřeno větším počtem řádků ve slovnících a encyklopediích. Některé filmy prostě mají to, co jiné postrádají a diváci to nějakým šestým smyslem rozeznají. K takovým snímkům patří nepochybně i film U konce s dechem Jean-Luc Godarda, který dnes naprosto neuvěřitelně slaví šedesátku, přesněji 60 let, jež uplynula od jeho pařížské premiéry. Nejdřív jsem si říkal, že je ten film možná nějak vnitřně spjat s mou generací, ale když jsem na klubovém představení mohl sledovat, jak reagovali současní středoškoláci, bylo jasné, že tento snímek na své chuti dosud nic neztratil.

Tehdy sotva třicetiletý Jean-Luc Godard stejně jako mnoho dalších představitelů tzv. nové vlny teprve získával na popularitě, v době natáčení filmu byl podle důvěryhodných svědků nešťastný až zoufalý „skoro tulák“. V r. 1958 na festivalu v Cannes jej vykázali ze sálu, ale o rok později tam se svým filmem U konce s dechem bude už váženým hostem. Godard začínal hranými skeči a dokumentárními snímky, ale toužil po možnosti velmi osobní, autorské výpovědi, po filmech. Snažil se ve svých snímcích zachytit skutečnost, vérité a také réalité o téhle generaci, která byla jiná, než ta předchozí. Tak jiná, že to ty starší děsilo.
 

Scénář pro Godardův poetický thriller napsal jiný autor „nové vlny“ Francois Truffaut, který v něm popsal svůj vlastní, pár let starý zážitek. V průběhu jediného víkendu prožila Paříž malé, ale intenzívní drama: nějaký mladík ukradl v pátek v okolí nádraží Saint-Lazare diplomatické auto. Na výpadovce směrem do Le Havru jej pro dopravní přestupek zastavil policista, kterého zloděj aut bez milosti zastřelil. Okamžitě bylo zahájeno vzrušené celostátní pátrání. V sobotu policisté pročesávali kina na pařížském Pigalle, kam si Truffaut zvykl skoro denně chodit na promítání. Večerní noviny poskytly první údaje o zločinci. V neděli nastala pauza, ticho, klid před bouří, noviny nevycházely. A v pondělí se už na prvních stránkách deníků objevilo zlodějovo jméno a fotka. „Síť se úděsně stahovala,“ píše Truffaut v jednom vzpomínkovém textu.
 

I Godard rozvíjí děj svého filmu zběsilým tempem někde mezi novinovými titulky, fotografiemi, kinosály, bulváry, automobily. Režisér si nenuceně pohrává s žánrovými klišé a bezostyšně se hlásí k anarchistickému okouzlení zločinem, sexem, násilím. Hlavní hrdina Michel Poiccard je v podání Jeana-Paula Belmonda mladý a přitažlivý rebel, okouzlující a ležérní vrah na útěku, který představuje odvetu mladé filmařské generace úzkoprsé společnosti. Do cesty mu autoři postavili letmou milenku, americkou novinářku Patricii v podání Jean Sebergové, s níž se toulá po Paříži, miluje a nakonec tragicky rozejde.
 

Natáčení snímku U konce s dechem trvalo pouhé čtyři týdny - od 17. srpna do 15. září 1959 a probíhalo v Paříži a v Marseille. Premiéra konaná před šedesáti lety se stala absolutním úspěchem. Godard už nikdy kvalit filmu U konce s dechem nedosáhl. S odstupem času se zdá poněkud paradoxní, že za hlavní hvězdu filmu nebyl tehdy považován Jean-Paul Belmondo, nýbrž teprve dvacetiletá Američanka Jean Sebergová, která velmi rychle vystoupala na výsluní a pak také stejně rychle zhasla (přeneseně i v skutečnosti). Bláznivý Petříček Belmondo, v té době šestadvacetiletý, tu poprvé ztělesnil figuru ne moc pohledného, a přesto šviháckého muže s kloboukem a cigaretou v plných rtech, s tváří snadno se krabatící do pitvorných grimas, sympatický grobián, ve věčném pohybu. Není divu, že se ze snímku stala pravá ikona francouzské kinematografie. Všichni z nové vlny, i sám Godard, se netajili tím, že se jim prostě podařil „zázrak“. Hezký den!