Ecce Homo - prof. Eduard Josef Táborský

Ikonka Ecce HomoFoto: Věra Strnadová, Fotobanka stock.xchng

Zítra si připomeneme sté výročí narození prof. Eduarda Josefa Táborského, dlouholetého úředníka ministerstva zahraničních věcí a pak osobního tajemníka prezidenta Edvarda Beneše. Eduard Táborský byl tím mužem, který si od podzimu 1938 vedl podrobný deník a na jeho základě pak napsal v exilu několik necenzurovaných prací o čs. dějinách tohoto období.

Eduard Táborský se narodil v Praze, vystudoval tu gymnázium a posléze práva a státoprávní vědy na Karlově univerzitě, kterou ukončil absolutoriem v r. 1934. Poté podstoupil základní vojenskou službu a po ní nastoupil jako mladší úředník v ministerstvu zahraničních věcí. Brzy postoupil na místo osobního tajemníka ministra Kamila Krofty, původním povoláním univerzitního profesora čs. dějin. Po osudném 15. březnu 1939 Táborský nečekal, až bude při likvidaci úřadu přemístěn na nějaké místo ve státní správě a odešel do emigrace. Neměl vyhraněnou představu o tom, co by mohl v zahraničí dělat, ale věděl, že tam může být užitečný, a proto zamířil přes Polsko do Velké Británie.
 

Když v červenci 1939 dorazil do Londýna ze své americké cesty Edvard Beneš, vyhlédl si hbitě Táborského jako svého osobního tajemníka a učinil jej také svým poradcem pro otázky mezinárodního práva. V této funkci setrval Eduard Táborský až do prezidentova návratu do osvobozené vlasti v květnu 1945. Deník, který ukončil zápisem ze 16. května 1945, kdy prezident Beneše dorazil z Košic do Prahy, zná český čtenář je z dávných vydání. První část sahající do r. 1940 stačil autor vydat pod názvem Pravda zvítězila v nakladatelství Družstevní práce před únorem 1948. Další části se pak dočkaly vydání až v exilu, a to v jednotlivých pokračováních pod názvem Prezidentův tajemník. Bohužel nebylo vydávání rozsáhlého deníku dokončeno a nedočkal se ani nové české edice po r. 1989. Svůj dluh vůči velkému demokratovi Eduardu Táborskému jsme ledabyle splatili vydáním práce Prezident Beneš mezi Západem a Východem, o něž se přičinil v r. 1993 Jaroslav Valenta a pak už nic. Ticho. Dokonce ani úmrtí Eduarda Táborského 12. listopadu 1996 jsme v našem tisku nezachytili, daleko spíše si na něj vzpomněla jeho bývalá alma mater v texaském Austinu. 

Přitom Eduard Táborský nezahálel ani po květnu 1945. Od podzimu toho roku byl jako náš velvyslanec ve Švédsku a setrval tam až do června 1948. Nato se již nevrátil domů, kde na něj byl vydán zatykač, ale setrval ve Švédsku, kde získal místo hostujícího profesora na univerzitě ve Stockholmu. Odtud pak vedla jeho cesta do Spojených států, kde našel uplatnění jako odborník na mezinárodní vztahy na rozličných vysokých školách, dokud nezakotvil ve zmíněném Austinu. Tady mu nabídli místo řádného profesora politologie a zůstal jím až do odchodu do důchodu. Ten pozoruhodně ladil se Sametovou revolucí u nás, a tak se čerstvý penzista v r. 1991 poprvé vydal zpět do Československa. Prezident Havel jej vyznamenal Řádem Tomáše G. Masaryka a prof. Táborský měl možnost vystoupit na několika zajímavých konferencích, které u nás byly v 90. letech pořádány. Sám jsem jej na dvou z nich zažil. Na svůj věk byl velmi vitální a především si zachoval svěží paměť, takže dokázal hbitě formulovat svoje myšlenky, i když česky v předchozích čtyřiceti letech patrně příliš nehovořil.
 

Pokud jde o jeho publikační činnost, napsal ve Spojených státech řadu prací, o nichž se u nás nic neví. Ona jediná zmíněná je přitom dokladem, že Táborského historické psaní není jen opožděným výronem historického pozitivizmu. Jako autor je Táborský věcný, objektivní a přitom čtivý. Kdypak se asi dočkáme vydání nějaké jeho práce česky? Hezký den!