Ecce Homo - Josef Ressel získal patent na svůj lodní šroub

Josef ResselFoto: Jan Vilímek (1860-1938), Licence Public Domain, volné dílo

Dnes si připomínáme, že uplynulo právě 185 let od chvíle, kdy Josef Ressel získal patent na svůj lodní šroub. S podrobnostmi tohoto vyhlášení však musíme být opatrní, protože s jeho primátem a výjimečností to není zase až tak jednoduché. Jen české i německé dějiny techniky odhalily v Resslovi svého mučedníka a tak dodnes připomínají jeho významný objev a následné zneuznání.

Prvním problémem je určit Resslovu národnost. Jeho matka byla nepochybně Češka typicky českého jména „Konvičková“, byť v neumělém německém přepisu. Otec byl Němec, který se přistěhoval do Chrudimi, kde se jim druhorozený Josephus Franciscus Ludovicus, jak psáno v chrudimské farní knize, v roce 1793 narodil. Nejprve navštěvoval trojtřídku v Chrudimi, pak odjel k příbuzným do Lince, aby studoval tamní gymnázium. Patřil k nepilnějším a nejlepším žákům gymnázia. 

Stejně tak na dvouleté dělostřelecké škole v Českých Budějovicích, kam přestoupil po ukončení gymnázia. Naučil se tam technickému kreslení, základům lodního inženýrství i konstrukci děl. Písemnosti dosvědčují jeho zálibu v matematice a technickém kreslení, byl však zřejmě také dobrým právníkem, vyznal se v obchodování. Jenomže na vojáka se nehodil díky své slabé tělesné konstrukci, takže posléze odjel do Vídně, na universitní studia fyziky, chemie a ekonomie. 

Resselův vynálezFoto:  Wikipedia, licence Creative Commons Attribution 3.0 Unported

Tam za ním přijela matka a jeho svízelná finanční situace se zhoršila natolik, že musel požádat o předčasné ukončení studia na universitě. Jeho situaci zlepšilo až císařské stipendium s jehož pomocí mohl vystudovat lesnickou akademii v Mariabrunnu poblíž Vídně. 

V březnu roku 1817 přijal Josef Ressel místo lesního na státním panství v Platerjachu v Kraňsku. Vrostl do nových podmínek: uměl německy a italsky, naučil se francouzsky a něco anglických slov a obratů, obstojně hovořil místním jazykem (cragnolo), posléze zvládl i srbochorvatštinu. A snad uměl ještě i trochu česky; ale v těchto podmínkách se ho pravověrné vlastenectví - k nelibosti mnoha našinců - prostě netýkalo. 

Na konci června roku 1819, když už byl podlesním v Lublani, se Josef Ressel dověděl z novin, že poprvé v dějinách byl Atlantický oceán překonán kolesovým parníkem. Věděl o pokusech s Archimédovým vodním šroubem a o možnostech uplatnění tohoto jednoduchého stroje, zejména ale o jeho přednostech před lopatkovým kolem, a tak bez peněz a podpory pokračoval ve svých výzkumech. V roce 1820 Josef Ressel na společenském žebříčku poněkud postoupil - jmenovali ho lesmistrem v Terstu. A právě tady se dopracoval vyvrcholení svých snah. Na řece Krku zkoušel pokusně plout s člunem poháněným vlastnoručně sestrojeným šroubem. 

V prosinci 1826 konečně podal žádost, v níž stojí: „Já, Josef Ressel, c. k. lesmistr, oznamuji tímto patřičně, že jsem učinil vynález, jenž v tom záleží: Pomocí kola, jež je stejné s nekonečným šroubem a které ve vodě některou zevnější silou pohybováno, jehož používati se může k tažení lodi na mořích, jezerech i řekách; dále také jako hnacího kola u mlýnů může býti užíváno. - Přesný popis, jakož i model a vysvětlující jsou přiloženy...“ A právě před 185 roky vyneslo Jeho Veličenstvo rozhodnutí, že autorovi náleží dvouleté privilegium na využití vynálezu. Nic více, nic méně. Jak víme, Ressel ze svého patentu žádný užitek neměl. Byl ostatně jen zlepšovatelem, se stejným či obdobným nápadem přišla řada jeho současníků. Věřil však v pokrok a jeho víra měla na mysli pokrok všeobecný. Však mu také přinesl nesčetné oběti. Hezký den!