Ecce Homo - první splachovací toalety v Londýně

Záchod (ilustr. obr.)Foto: Fotobanka stock.xchng

Přesně před 160 léty začalo poprvé fungovat zařízení znamenající důležitý přelom v oblasti lidské hygieny. Od 2. února roku 1852 mohli Londýňané ke své radosti a pohodlí užívat první splachovací toalety. Vůbec první veřejné toalety byly postaveny v čísle 95 na Fleet Street v Londýně. Byly vybaveny splachovacím mechanismem s nablýskanými měděnými trubkami podobně jako dnes.

Veřejné záchodky s proudící vodou stavěli ovšem už Římané na přelomu letopočtu a jejich zbytky nalézáme dnes nejen v Evropě (Pompeje, Ostia), ale i v Africe. Přitom tekoucí vodou nemyslím to, co si pamatuji z máťušky Rusi, kde se po výkřiku „Vodá idjót“ valily po podlaze proudy vody. To „děžurnaja po tualetam“ uklízela. 

Záchod v moderním slova smyslu, tedy tak, jak jej známe, byl vynalezen už v roce 1596. Zřídil si jej Sir John Harrington, kmotřenec královny Alžběty I., ve svém domě v Kelstonu nedaleko Bathu. Jeho objev udělal na královnu takový dojem, že podobný objednala do Richmondského paláce. 

Harringtonova toaleta se podobala dnešním hygienickým zařízením v tom, že měla nádržku s čistou vodou a mísu. Vodu do mísy vpouštěl ventil a tryskala z důmyslně rozmístěných kanálků, aby omyla celou plochu mísy. Odpad pochopitelně neústil do neexistující kanalizace, ale do žumpy. Prvním výrobcem splachovacích záchodů se stal Angličan Joseph Bramah, který otevřel svou firmu v roce 1778. Jeho záchody se však používaly především na lodích. 

V 19. stol. to už šlo ráz naráz. Nejprve Thomas Twyford, mistr mezi anglickými výrobci záchodů zhotovil první otevřenou klozetovou mísu z porcelánu, tak, jak ji známe. Jen bylo v míse třeba vytvořit mělkou prohlubeň naplněnou vodou, odkud se obsah splachoval proudící vodou přes sifon tvořící zápachovou uzávěrku. To v onom roce 1852 doladil Jean G. Jennings a brzy nato dostala mísa i oválné záchodové prkénko, jaké se užívá dodnes. 

První splachovací záchody otevřené pro veřejnost sloužily jen pánům. Pro dámy byly otevřeny toalety o devět dnů později v Bedford Street. Byly dílem sira Samuela Petoa, stavebního podnikatele, který postavil mimo jiné i Nelsonův sloup na Trafalgar Square v Londýně, a sira Henryho Cola. Oba pánové představovali Society of Arts tedy Společnost pro umění, jak říkáme dnes Královské Společnosti pro umění. Společnosti přispívali různí význační členové. Mezi nimi i jakýsi pan Minton poskytl 24 kameninových pisoárů a také množství kachlíků. Pan Ridgeway zase poskytl umývadla, která fungovala na principu fontánek. 

O toalety se měli starat dva lidé, jejichž služba byla zahrnuta v poplatku. Měly být dvě kategorie splachovacích záchodů. Jednak pisoár, jednak klozet s umývárnou. Poplatek činil dvě pence bez opláchnutí rukou, jinak tři pence. Očekávalo se, že toalety nejen zlepší hygienický komfort, ale také přinesou zisk. Nestalo se tak, neboť zaplatit byl ochoten jen málokdo. On vlastně málokdo toalety navštívil, do dubna téhož roku to bylo pouze 44 žen a 8 mužů a do konce roku celkem jen 82 odvážlivců, ač se rozdalo 50 000 letáčků s vysvětlením, k čemu zařízení slouží. 

Experiment se nezdařil - a alespoň na čas se od něj ustoupilo. Ale myšlenka byla na světě a už jen tak nezapadla. Navzdory prvnímu nezdaru byly v roce 1855 otevřeny další veřejné toalety, jejichž majitelem byla tentokrát londýnská městská správa. Platila se tu jen jedna pence. Pánové však - pokud stáli - neplatili nic. Díky tomu se vynález konečně ujal a veřejné toalety se začaly šířit po celé Británii. Škoda, že při své cestě po světě vynechaly Brno. Pánové by rádi, pokud stojí, neplatili nic. Ale to musí stát za keřem. Kdyby aspoň těch bylo... Hezký den!