Ecce Homo - rakouské vítězství roku 1702 u Cremony

Italské město CremonaFoto: Creative Commons, Attribution-Share Alike 3.0 Unported

Italská Cremona pro nás zní hudebně. Jak píše Ottův slovník, „ve středověku kvetl zde průmysl a obchod, v XVI. stol. čítalo město na 500 šlechtických rodin, kteréž měly bankovní a obchodní závody po celé Evropě.

V téže době slynula malířská škola cremonská, jejíž předním zakladatelem byl Giulio Romano, a neméně slavna byla výroba cremonských houslí, v níž vynikaly hlavně rodiny Amati, Guarneri a Stradivari.“ Hned nato však následuje odstavec válečnický začínající větou „Ve válce o posloupnost španělskou dobyl roku 1702 princ Eugenius Savojský města nočním útokem a zajal tu francouzského maršála Villeroi.“ 

Válka o španělské dědictví, jež trvala mezi léty 1701–1714 představovala největší ozbrojený konflikt první poloviny 18. století. Její příčinou, jak jsme o tom již hovořili, byl spor o následnictví na španělském trůně poté, co v roce 1700 vymřela španělská větev Habsburků. Díky francouzskému zájmu o španělský trůn vytvořila se brzy koalice, zahrnující všechny země Francii nepřátelské, a že jich bylo. V jejich čele Rakousko a Británie disponovaly tehdy nejlepšími vojevůdci, o čemž nás svými úspěchy v bitvách John Churchill, vévoda z Marlborough a princ Evžen František Savojský permanentně přesvědčovali. 

A právě druhý z uvedených má na svědomí ono nepříliš přesvědčivé, ale přesto rakouské vítězství roku 1702 u Cremony. Jako velitel vojsk rakouských Habsburků vyrazil v roce 1701 do Itálie. Doslova šokoval celou Evropu, když francouzská vojska střežící hlavní alpské průsmyky obešel malými soutěskami, používanými horskými pastevci. Když se znenáhlu objevil ve francouzském týlu v severní Itálii, vyneslo mu to srovnání s Hannibalem. 

Následně trápil početně daleko silnější Francouze bleskovými přesuny a zesměšňoval je v rychlých a náhlých šarvátkách, když nemohli uplatnit svoji těžkopádnou převahu, obklíčit jeho vojsko a rozdrtit je. Rozzuřený Ludvík XIV. vyměnil vrchního velitele, ale François de Neufville, vévoda z Villeroy se neukázal jako dobrá volba. Zahájil sice podle královských dispozicí mohutnou ofenzívu, ale Evžen Savojský ji bez větších potíží zastavil u Chiari. Následovala patová situace, kterou Evžen zdařile narušoval drobnou válkou, s níž neustal ani po příchodu zimy. 

Jeho rakouská armáda obléhala již od listopadu 1701 neúspěšně Francouzi obsazenou Cremonu. Farář Cosoli z kostela Santa Maria la Nova vyzradil Rakušanům, že pod hradbami Cremony vede do farního sklepa chodba vyschlého vodního kanálu, o níž Francouzi nemají tušení. Kromě toho si všiml, že Francouzi i brány hlídají velmi nedbale. Na základě těchto zpráv vypracoval Evžen Savojský odvážný plán. Jeho vojska využila momentu překvapení a v časných ranních hodinách 1. února pronikla do města Markétskou bránou. 

Obsadila pak strážnici i radnici, z jejíž věže řídil boj s francouzskou přesilou sám princ Evžen. I když se původně hodlal udržet ve městě za každou cenu, jeho odhodlání nakonec vzalo za své. Nedočkal se totiž posil, které díky špatným cestám a strženým mostům prostě nedorazily. Proto kolem 17. hodiny odpoledne raději zavelel k ústupu. I tak se mohl pyšnit tím, že ztráty císařského vojska byly zřetelně menší, Evžen získal bohatou kořist a nádavkem zajal vrchního velitele francouzských vojsk v Itálii, vévodu de Villeroye, a většinu jeho štábu. 

Zpráva o zajetí francouzského maršála v Cremoně se rozlétla po celé Evropě prostřednictvím tištěných letáků německých, italských, anglických, španělských, ba i latinských. V celkovém výsledku se to však ukázalo jako nevýhoda, protože Villeroyův nástupce a mimochodem Evženův bratranec, maršál Louis Joseph de Bourbon, vévoda z Vendôme, se projevil jako mnohem schopnější nepřítel. V následujících měsících bude slabému rakouskému vojsku v Itálii nepěkně zatápět. Hezký den!