Ich bin K. Reiner Kunze

Reiner Kunze:

Já jsem K.
a bydlím
zde

Básník se
odstěhoval

Adresa
neznámá


(překlad Roman Kopřiva)

Je únor 1977 a rakouský lyrik Ernst Jandl čte v Salcburku tyto verše ve svém laudatiu na Reinera Kunze u příležitosti udělení Ceny Georga Trakla. Všichni víc tuší, než co dnes už přesně víme z příslušných akt: Že totiž cestu do Rakouska povolily nejvyšší stranické a státní špičky. Ve hře je uzavření dohod mezi Rakouskem a NDR. Autorovi má být umožněn i návrat do NDR, aby jeho osud příliš nepřipomínal nedávné vyemigrování písničkáře Wolfa Biermanna.

13. dubna roku 1977 se Reiner Kunze i s rodinou přece jen volky nevolky vystěhuje do Spolkové republiky. Citované verše jsou ovšem starší, pocházejí už z roku 1968 a jen nemluvně-výmluvně dokládají, parafrázujíce ironicky vlastně Hölderlina, jak v provizoriu nebásnicky-„básnicky bydlí člověk“ (dichterisch wohnet der Mensch), už léta vnitřně vyemigrován před vlastním fyzickým exilem.

Reiner Kunze se narodil roku 1933 v krušnohorské Olešnici (Oelsnitz), známé možná ještě z Havířské balady Marie Majerové. Také jeho dědeček i otec byli havíři. Zdálo se, že dělnické dítě, které v šestnácti vstoupilo do komunistické strany, čeká v právě založené Německé demokratické republice (1949) strmá kariéra. Vždyť i otec se stal „zasloužilým horníkem republiky.“ Ale na fakultě žurnalistiky Univerzity Karla Marxe v Lipsku, „kovárně budoucích nomenklaturních kádrů“ (Kaderschmiede), přezdívané „Rudý klášter“, přišly na mladého asistenta pochybnosti, ke kterým přispěly i maďarské události roku 1956. V roce 1959 („hodina nula“) byl obviněn z kontrarevolučních rejdů, a musel před promocí z univerzity odejít. Atmosféru na fakultě shrnul Reiner Kunze tenkrát stručně a veřejně slovy: „Byly časy, kdy byl jeden student bezmála vyloučen z fakulty, protože jeho kolega zpozoroval v jeho knihovně Kafkovu knihu a ohlásil to …“

Nemocen, po rozvodu s ženou, která na univerzitě zůstala a učila marxismus ještě dlouho poté, odchází do výroby. Nebyla to proklamovaná Bitterfeldská cesta socialistického realismu, tedy apel, aby spisovatelé odešli do výroby a psali o ní, ale životní nouze či nutnost, která ho nakonec po gestu solidarity s vyemigrovaným písničkářem Wolfem Biermannem a publikaci prozaické knížky se sarkastickým titulem Báječná léta (Die wunderbaren Jahre) v západním Německu donutila, aby svou zemi opustil.

Vraťme se však k jeho básnické cestě. Vždyť ta se napájela obrazností české poezie a byla protilékem proti německému sklonu k abstraktnosti a ideologizování. Poté co roku 1959 vysílali v NDR v rozhlase jeho verše, přihlásila se mu z Československa posluchačka Eliška (Elisabeth) Littnerová, jeho Múza a pozdější manželka. Rodačka ze Znojma z česko-německé rodiny mu otevřela svět české poezie. V roce 2002 řekl Reiner Kunze v Berlíně na Červené radnici, když spolu s Ludvíkem Kunderou dostal Cenu umění k česko-německému porozumění, že polovina té ceny patří jeho ženě: Vždyť to byla právě ona, kdo mu pořizoval meziřádkové překlady.

Během asi padesáti let překládal verše, ale i prózu, divadelní hry a pohádky pro děti asi padesáti českých autorů. Čechy se mu staly „studní poetického“ napsal o něm v Literárkách Milan Kundera, když recenzoval překlad jeho sbírky Věnování z roku 1964. Kunze s ním spojoval také „internacionalismus básníků“. Autoři básnili a tlumočili si díla mezi sebou navzájem. Tato forma družnosti byla tichou vzpourou básníků proti stávajícím poměrům. A proti oficiálně naordinovanému socialistickému internacionalismu a tzv. družbě bratrských národů. (Vždyť i bezpartijní dramatik Peter Hacks je nazval soukromě „českou klikou“ – Tschechenklüngel – a k překvapení všudypřítomné Stasi, která ho tenkrát nepočítala ke zrovna nejpokrokovějším silám, kritizoval, jak dlouho se ještě strana chce dívat na to, že se takovíto autoři pokoušejí v NDR o něco podobného jako Pražské jaro v Československu.)

Poezii vděčí manželé Kunzovi i za povolení k sňatku: Když v NDR vyšla Kunzova antologie české lyriky Der Wind mit Namen Jaromír (se stejnojmennou Skácelovou básní Vítr jménem Jaromír), dosáhli jeho čeští přátele „v národním zájmu“ u ministra vnitra v Praze osobního dovolení k sňatku (překladatele) s cizincem. I socialistický internacionalismus, pěstovaný mezi „bratrskými národy“, měl totiž svoje meze. (Na druhé straně jistá liberálnost v tom přece jen byla: v NDR šel náklad této knížky z valné části nakonec do stoupy.)

Reiner Kunze se přátelil, stejně jako Milan a Ludvík Kunderové, s Janem Skácelem. Po desetiletí uváděl Skácela v Německu. A také s ním praktikoval internacionalismus básníků. Skácel přeložil mj. jeho Jednadvacet variací na téma „Pošta“, ale hlavně Kunze přeložil ze Skácela dva knižní výbory Fährgeld für Charon (Převozné pro Charóna, poprvé vydáno v roce 1967) a wundklee (bojínek, z roku 1982). Peteru Handkovi ty překlady připadaly natolik kouzelné, že právě díky nim dostal Skácel roku 1989 v italské Lucce Petrarkovu cenu a Handke přednesl laudatio. Byla to snad jasnozřivá intuice autora, která vytušila cosi z tajemství originálu i jemně cizelovaného zvukového filigránu v převodu takové Skácelovy básně, jako je Kde máme doma sůl? V každém případě se od tohoto „ideálního čtenáře“ dostalo oběma básníkům jisté pozdní satisfakce, poté co se je StB v době normalizace snažila rozeštvat poukazem na nedostatečnou kvalitu Kunzových překladů. (Věc nikterak ojedinělá: cosi obdobného se přihodilo i Sylvii Richterové, Skácelově překladatelce do italštiny.)

Za překlad Skácelova Modrého ptáka, diskutovaného doma jako příklad poplatnosti dobové ohlasové poetice „lidovosti“ v 50. letech, dostal ostatně Kunze na Technické univerzitě v Drážďanech – už po přítelově smrti – čestný doktorát. Zdá se, že kongeniální překladatel tady Skácela dokonce předstihl a jeho přetlumočení bylo v Německu vnímáno jako básnické vyjádření odporu vůči totalitární nesvobodě.
Úryvek pásma

Celé pásmo zazní v sobotu 17. srpna v magazínu Zelný rynk, který naladíte po 17. hodině.