Jak vidí Brno spisovatelka Sylvie Richterová?

Sylvie Richterová se narodila 20. srpna 1945 a do osmnácti let vyrůstala v Brně – Králově Poli. Později se sem často vracela mimo jiné za svou maminkou. Také v jejích prózách je Brno hojně přítomné.

Od konce šedesátých let však působila jako bohemistka na italských univerzitách, nakonec jako profesorka římské univerzity. Účastnila se pilně českého literárního života v emigraci a přispěla k jeho propojení s domácím literárním disentem.

V roce 2014 vydala svou poslední prózu – rozsáhlý metafyzický román Každá věc ať dospěje na své místo. Na počátku letošního roku vyšly její Eseje o české literatuře, oceněné Cenou Literárního fondu. Sylvie Richterová dnes žije střídavě v italském Trevignanu Romanu a v Praze.

V rozhovoru s Tomášem Sedláčkem konstatuje, že Brno stále vzkvétá, vylepšuje se a je krásné. Když se prý ale do Brna vrátila z Itálie v sedmdesátých letech, měla pocit, že Královo Pole vypadá, jako by tu teprve nedávno skončila válka. Na brněnské vlakové nádraží by podle ní bylo zapotřebí Dostojevského, aby je adekvátně popsal. Také autobusové nádraží na Zvonařce ji tak trápilo, až je nakonec ve svém posledním románu popsala sama.

Na Sedláčkovu otázku, zda má pro ni Brno nějaký duchovní obsah, spisovatelka odpovídá, že nejdůležitější jsou pro ni lidé, které tu znala. Díky svým rodičům odmalička vídala básníka Jana Skácela, jehož čtyřverší později překládala do italštiny. Do jejího okruhu dále patřil výtvarník Vilém Reichmann a další brněnské osobnosti.

Sylvie Richterová – Každá věc ať dospěje na své místo|foto:Nakladatelství Torst

Její další lokalitou je „malá Mezopotámie“ – Velké Meziříčí. Z Vysočiny totiž pocházel rod její maminky i tatínka, a tak jezdili na prázdniny do této oblasti. Její strýc zde byl správcem zámku a bydlel ve věži. Kdyby si prý Richterová měla vymyslet něco ideálního, byl by to domeček v nějaké půvabné vísce na Vysočině – kraji básníků Jakuba Demla, Jana Zahradníčka, Vítězslava Nezvala. Najdou se zde zajímaví a vzdělaní lidé. Například ve Velkém Meziříčí se spisovatelka podílela i na festivalu filozofie.

O svých Esejích o české literatuře Richterová říká, že ji k nim přivedlo působení na italských univerzitách – zde českou literaturu zprostředkovávala studentům i kolegům na konferencích. Především se zabývala literaturou 20. století (Hašek, Čapek, Linhartová, Vaculík, Kolář a další), ale i dílem Jana Amose Komenského. „Ty eseje se dají číst po částech,“ vysvětluje autorka, „svazkem se dá snad procházet s potěšením. Kritiky píší, že to není odborná teorie literatury, ale je to čtivé.“ Jejím velkým tématem je fenomenologie blbosti, kterou zkoumá na díle Jaroslava Haška.


„Umění a literatura jsou nezbytné k tomu, aby člověk neztratil dimenzi, kterou materialistická společnost ztrácí, aniž by si toho všimla,“ konstatuje Richterová. Důležité je podle ní existenciální hledání, které si musí každý „zařídit“ sám.

„Stáří je věkem svobody,“ přiznává spisovatelka a doplňuje: „eseje, to byla ještě povinnost, ale teď už se cítím naprosto svobodná.“ Pokud jde o její další tvůrčí plány, vztahují se především k poezii. Richterová nyní píše verše inspirované velkými malíři. Kromě toho by ráda dala dohromady poznámky ze svého působení na univerzitě, které se vztahují k Máchovi i starší české literatuře.