Akvarely pro Mengeleho. Polská reportérka Lidia Ostalowská v Brně

Ústředním motivem knihy je osud brněnské rodačky Diny Gottliebové-Babbittové, která žila v letech 1923 – 2009. Za války byla deportována z Terezína do rodinného lágru v Osvětimi. Válku přežila díky tomu, že pořizovala pro nechvalně známého nacistického lékaře Josefa Mengeleho akvarely – portréty vězněných Romů, které chtěl použít pro svoji pseudovědeckou práci. Od této linie vede množství odboček, věnovaných osudu Romů a Židů před holokaustem a po něm. Polský originál Farby vodne byl nominován na prestižní cenu Nike a Cenu Ryszarda Kapuścińského. Knihu do češtiny přeložila Lucie Zakopalová.

Na Skleněné louce v Brně uvedla Lidii Ostalowskou básnířka, scenáristka, překladatelka a polonistka Renata Putzlacher-Buchtová. Po její otázce autorka vysvětlila, proč kniha začíná líčením premiéry filmové pohádky Walta Disneyho o Sněhurce.

„Téma pohádky o Sněhurce se pořád vracelo, Dina Gottliebová o tom také často mluvila. I její muž, kterého si později vzala, byl spjat se vznikem toho filmu – pracoval na něm jako zaměstnanec filmového studia. Text, který jsem napsala, nebyl úplně spojitý – bylo v něm hodně hrdinů, spousta míst a různé časové roviny. Nakonec se ukázalo, že tím, co to všechno spojuje, je právě Sněhurka.

Ve zlaté éře Hollywoodu byl film o Sněhurce velice populární, měl premiéry v celé Evropě. Také je pravda, že kultura německého jazyka byla velmi silná a ovlivňovala Evropu. Týká se to například tvorby bratří Grimmů. I ve filmech, které natáčel Walt Disney, můžeme vidět její vizuální stopy. Hrad, který se tam objevuje, nese stopy bavorského hradu. Ale odkud se pak náhle vzala ta strašlivá agrese? Zdá se, že kultura nás před agresí nijak neochránila.

Roman Madecki, Lidia Ostalowská, Renata Putzlacher Buchtová a Katarzyna Alicja Barna Krawczyk|foto: Alena Blažejovská

Sněhurka měla různé tváře a různě se projevovala také v koncentračním táboře Osvětim. Tam měla například tvář dvojčat. Mengele s oblibou pracoval s takovými lidmi – už na rampě si je vybíral. A vybíral si nejen dvojčata, ale také zvláštní lidi – například jednu rodinu hudebníků z Rumunska, velmi malého vzrůstu, kteří o sobě tvrdili, že jsou blízkými příbuznými. Ale nebyla to pravda. Stali se Mengeleho oblíbenou rodinou, měli jisté výhody – oblečení, jídlo. Vypadali jako trpaslíci z pohádky o Sněhurce. Bylo by asi pochopitelné, kdyby je vězni v táboře nenáviděli za výhody, které požívali, ale nebylo tomu tak. Považovali je za něco zajímavého, za něco hezkého. To asi souvisí s tím, že lidé v koncentračním táboře si rádi představovali, že tam nejsou, a využívali každou možnost zažít pocit svobody. A takových sedm trpaslíků, kteří byli jako z pohádky o Sněhurce, jim ten pocit svobody přinášelo.“

K romskému holokaustu Lidia Ostalowská dodává: „S Romy to byla problematická věc. Oni jsou totiž indoevropského původu, takže jsou to vlastně árijci. Zdálo by se tedy, že mohou v hitlerovském Německu dál klidně žít. Nacističtí vědci je ale zkoumali a usnesli se, že Romové jsou asociálové. Německá říše se primárně zabývala Židy. Ale vědci, kteří byli specialisty na Romy, hledali, zda mají nějaký speciální cikánský gen a našli údajně tzv. zlodějský gen. Kvůli němu prý nemohou být součástí normální společnosti. Ale na rozdíl od Židů, kde ta likvidace byla velmi promyšlená, u Romů bylo postupováno neorganizovaným způsobem.

První skupinou Romů, která se dostala do koncentračního tábora, byli paradoxně romští vojáci, kteří sloužili ve wehrmachtu. Přijeli v uniformách, jen výložky neměli, takže se nevědělo, jaké mají hodnosti. Potom se tam dostali usazení Romové, které mohli nejlépe chytit. Pak teprve další. Měli tam svůj tábor, což je výraz jisté bezradnosti, protože Němci nevěděli, jak se jich mají zbavit. V terezínském ghettu bylo vše organizováno tak, že na jedné straně uličky byla děvčata a na druhé chlapci. U Romů se ale řeklo, že mají stádní způsob života a bude nejlepší, když se zachová rodina pohromadě. Žili tam tedy v rodinách – vedle sebe, nad sebou, na dřevěných policích v barácích. Nakonec ale Rudolf Hess všechno vyřešil jinak.“

Kniha Lidie Ostalowské však nevypráví pouze o osudech Romů, jejichž utrpení bylo zachyceno právě díky akvarelům Diny Gottliebové. Sami se totiž do minulosti neradi ohlížejí. Reportáž popisuje i Dininy poválečné osudy a vleklý proces, v němž se pokusila získat z muzea v Osvětimi své akvarely zpět. Navrácení zamezila nejen mezinárodní dohoda o zachování autenticity těchto „míst paměti“, ale zejména malířčina smrt v roce 2009.