Ať sníh se sype na můj chléb

O českém básníku a výtvarníkovi Bohuslavu Reynkovi a francouzské básnířce Suzanne Renaudové. Redaktorka Alena Blažejovská se jich zeptala, kdy začali už jako dospělí muži pečovat o své rodiče…

Zajímavou souvislost přineslo 110. výročí narození básníka, překladatele a publicisty Jana Zahradníčka (17. 1. 1905 v Mastníku u Třebíče – 7. 10. 1960 v Uhřínově u Velkého Meziříčí).

Před časem vydaný olbřímí svazek Korespondence Bohuslava Reynka (Karolinum 2012), který editoři Jaroslav Med a Jiří Šerých připravovali přes dvacet let, totiž obsahuje také dopisy mezi Zahradníčkem a manželi Reynkovými.

V Zelném rynku zazní ukázky těchto dopisů ze třicátých a čtyřicátých let 20. století. V prvním z nich – z 20. října 1933 – Bohuslav Reynek mladému Zahradníčkovi píše: „Vaše verše mi jsou tak drahé jako verše Traklovy. Též mám velice rád villonovskou notu některých slok - „ať sníh se sype na můj chléb“ - to je samo o sobě báseň, a jaká, když je cítit, z jakých kořenů to vyrostlo.“ V posledním z dopisů, které v našem magazínu citujeme, píše 18. listopadu 1948 Jan Zahradníček Suzanne Renaudové:

„Bývá mi někdy hodně úzko za toho mlhavého počasí bez slunce a za stále rostoucí nevraživosti ke všemu, na čem nám záleží a co milujeme. Připadá mi někdy, že mě dech opustí, než se dostaneme na konec těch temnot, a myslím, že ani ve Vaší petrkovské samotě neunikáte docela skličujícím pocitům jistého druhu, i když velmi mnoho věcí tam nevidíte a neslyšíte.

Poznávám teď, jak velikou oporou a útočištěm je rodina, a velmi se raduji z našeho malého chlapečka. Děkuji pěkně za obrázek Melaniiny kapličky. Prosím, abyste vyřídila pěkné pozdravení panu Reynkovi a mladým pánům…“ – V tom roce bylo Danielu Reynkovi dvacet a jeho bratru Jiřímu devatenáct let.