„Dialog s člověkem, který zarputile lpí na své pravdě, není možný,“ říká Jelena Čižovová

18. srpen 2016

Beseda s ruskou spisovatelkou Jelenou Čižovovou, která nedávno proběhla na půdě Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, otevřela otázku rozdílu mezi historickou pamětí a historickým svědomím.

Za svůj román Čas žen obdržela Jelena Čižovová nejprestižnější ruské literární ocenění Ruský Booker. Autorka knihu, jejíž český překlad na jaře vyšel v nakladatelství Host, představila a pokusila se přiblížit čtenářům nejen její vznik, ale také to, co se, jak sama říká „skrývá uvnitř“.

Román začala Jelena Čižovová psát v roce 2007. Začalo to prý ale úplnou náhodou. „Začalo se mi zdávat o rozhovorech, usnula jsem a ve snu jsem slyšela rozhovory tří ženských hlasů. A to, jakým způsobem hovořily, je těžké přeložit do češtiny,“ vysvětluje Čižovová.

Tím překladatelským oříškem myslí jazyk, který je zcela odlišný od toho, jakým se dnes v Rusku mluví. Je to jazyk, který používala její prababička, petěrburský jazyk, který pak autorka vložila do úst svým postavám – třem babičkám, které vychovávají němé děvčátko.

Čižovová říká, že by nesplnila svůj úkol, pokud by měla pouze „vyprávět příběh“. „Mým záměrem bylo zobrazit lidi, kteří nejsou tak vzdělaní, nezaujímají žádné vědecké nebo kulturní posty, lidi, které by nikdy ani nenapadlo, že mají v historii své místo. Ale jejich životy jsou přece také součástí historie – jsou to ty malé, osobní historie, z nichž se skládá jedna ta velká, společná.“

Autorka navazuje myšlenkou, že je to kniha o historické paměti, o níž říká, že je to druh mýtu, který byl lidem vložen do hlavy.

Ne však skrze televizi nebo rádio. Domnívá se, že autentická historická paměť se v člověku formuje v rodině, v prostředí, ve kterém do určitého věku vyrůstá, tedy ne skrze nějakou ideologii, ale přes skutečné zážitky skutečných lidí. Za onen „kritický věk“ považuje sedm let: „Prvních sedm let života člověka rozhoduje o tom, jaký bude jeho život a jaký bude on sám.“

Jelena Čižovová upozorňuje, že historická paměť nemusí být všem společná

Čižovová si myslí, že to je důvod, proč někteří lidé těžko přijímají věci, které se ostatním jeví jako úplně jasné. Jsou to ti lidé, kteří vstřebali nějaké hluboké, osobní a přitom šťastné vzpomínky na doby minulé, vyrostli s jasnou představou o historii, a najednou se setkají s někým, kdo mluví jinak: „Vyrovnávají se s tím celý život… a to je hrozný úděl.“

Tuto myšlenku vztahuje spisovatelka také na současné problémy světa: „Chraň nás bůh, aby v jednadvacátém století všechny ty rozbroje a měření sil proběhly mírně, bez krve; aby to nepochopení a rozdílná historická paměť neskončily nějakou válkou.“

Čižovová navrhuje neodvolávat se neustále na historickou paměť, protože paměť ani náboženské představy nejsou nikdy u všech lidí stejné. Na jejich základě nelze vést dialog.

Vyslovuje myšlenku, že každý z nás, ať už jsme odkudkoli, by měl mít uvnitř nějaké obyčejné lidské svědomí, že bychom se jako lidé měli stydět nejen za to, co jsme udělali špatně ve svém vlastním životě, ale taky za to, co jsme udělali špatně v naší historii, především v historii našich zemí.

„Cítila jsem se hrozně, když jsem měla přijet poprvé sem, do Česka, protože cítím vinu za události osmašedesátého roku. Ale když jsem pak mluvila s některými Čechy, ze způsobu, jakým mluvili, jsem pochopila, že jsou si vědomi toho, že se stydím. S takovým vědomím je pak dialog s druhým člověkem možný.“

Besedu Čižovová uzavřela přáním, aby budoucí generace nepokračovaly v dokazování své pravdy druhým a aby tyto časy plné strachu, časy, kdy jeden druhému nedokážeme porozumět, brzo přešly.

autor: Kristýna Kodrlová
Spustit audio