Fejeton: Antonín Přidal - Několik dobrých zpráv najednou

V 70. letech vycházely jeho překlady poezie, prózy a dramat z angličtiny a španělštiny pod jménem Mirka Čejky, jeden překlad pod jménem Jana Zábrany. V letech 1990-1991 působil jako dramaturg FS Barrandov, od roku 1990 přednáší na Divadelní fakultě JAMU, kde léta vedl Ateliér rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky (roku 1991 byl jmenován docentem, 1993 profesorem za soubor dramaturgických a autorských prací).

Kromě filmových a televizních scénářů napsal a vydal několik básnických sbírek (naposled Sbohem ale čemu, 1992), je autorem divadelních her Pěnkava s Loutnou (1978), Komedie s Quijotem (1982), Sen ve třech (1991), Sáňky se zvonci (1993) a rozhlasových her Všechny moje hlasy (1967), Sudičky (1968), Políček č.111 (1991), Pěnkava s Loutnou (1991), Atentát v přízemí (1994), Noční žokej (1998), Elektrický nůž (2000), Prodám ucho, prodám hrob (2007).

Jeho publicistické texty vyšly v knížkách Slovník do hrsti (1990) a Národní nonsensy (1992). Moderoval televizní cykly Klub Netopýr a Z očí do očí. V roce 1998 získal novinářskou Cenu Ferdinanda Peroutky. V roce 2007 mu byla udělena Státní cena za překladatelské dílo. Roku 2008 vydalo nakladatelství Druhé město jeho výbor z naivistických textů různých - většinou anonymních - autorů Kouzlo nechtěného. Vyšel také výbor textů z jeho rozhlasového cyklu Potulky knihami a časem (2011).

Nejdřív zpráva o situaci v městské hromadné dopravě: "Po půlnoci na konečné ozývá se vrzání, / to tam mají tramvajáci 2 hodiny houpání. /Čekají pěkně u stolu, na každého přijde řada/, ten fousatý revizor je všechny vždycky rozhoupává." Tohle bývala má zamilovaná básnička a pocházela z knížky, kterou mé malé děti tolik milovaly, že z ní nakonec zbyla hromádka ohmataného papíru. Napsal ji a vymaloval Alois Mikulka, nazva "Všelijaká koukátka malých i velkých uchechtánků" a vydal právě před padesáti lety, když mu bylo - kolik? - třicet. Pamatuju si to dodnes, to tramvajácké houpání, ten půvabný nonsens o něčem, co se nikdy nestalo a nestane v našem nudně logickém světě, ale co zaplňuje ten druhý, rozpustilý a rozchechtaný, kam čarodějníci jako Alois Mikulka vodí děti i dospělé dychtící po nevídaných kouzlech a legračních překvapeních. Jeho knížek z toho divuplného světa jsou už desítky, jeho pohádek a kreseb stovky, jeho veršů a veršíků snad tisíce. Mikulka je možná nejplodnější autor v tomto slovesném oboru a přitom snese srovnání s klasickými mistry, jako byli Josef Václav Sládek a František Hrubín. Je ovšem jiný, pestřejší a vynalézavější v námětech i slovníku - jeho slon chobot má jak saxofon, ježek malý ferina vypravil se do kina, straka krade z kola páčku, z auta značku, jednu malou propisku a pružinku z notýsku, kočky mají smutek, protože jejich krále Macíka přejelo auto a je teď v kočičím nebi, nebe si obléká hvězdovanou zástěru a v lese číhá strašidlo, co vypadá jak čunidlo. S klasiky ale spojuje Mikulku laskavost pohledu a tónu, pochopení pro dětskou potřebu sbližování, účasti a rodinného přístavu. Není to malé umění, psát o těchto hodnotách bez sentimentu, s úsměvem, který je taškářský a zároveň vlídný.
A to je další dobrá zpráva: že to vše Mikulkovi vydrželo až do jeho osmdesátky a do časů, kdy verše pro děti nejsou zrovna vyhledávaným zbožím a kdy se lépe prodává otrlost a křiklavá groteska.
úryvek

Fejeton uslyšíte v magazínu Zelný rynk, který vysíláme v sobotu 21. prosince po 17. hodině.