Fejeton: Eva Dobšíková - Setkání s bezdomovkyní

12. únor 2014

Zelný rynk

četba (ilustrační foto)|foto:Fotobanka Pixabay

Eva Dobšíková se narodila v roce 1932 ve Vranovicích u Brna jako jediné dítě již starším rodičům. Její otec byl obvodní lékař v několika českých i německých vesnicích, které po mnichovském diktátu připadly k nacistické Říši. Matka byla před válkou učitelkou na obecné škole. Paní Dobšíková později vystudovala Vysokou školu zemědělskou a externě i několik společenskovědních oborů, psala reportáže, soudničky, překládala. V posledních letech společně se synem Pavlem přeložili knižní dílo Paula Spiegela a pedagogickou knihu Daniela Wirze Výchova začíná vztahem a mnoho článků z alternativní pedagogiky. Její kniha Naše doba a my v ní vyšla v roce 2009.

Stmívalo se. Seděla na lavičce u nádraží, schoulená, ani nebylo pořádně poznat, je-li to opravdu žena. Přisedla jsem si k ní ze zvědavosti. Měla vedle sebe francouzské berle, hrozně špinavý obvaz na noze, přes který byl poznat otok, a kolem přesahovaly hnisavé strupy.

Nemoc bezdomovců: zlé bércové vředy. Žena, které bylo necelých padesát, páchla jen špínou, na alkohol už neměla. Seděla tam a nešla nikam, neměla žádný cíl, žádný nocleh. „Nikde mne nevezmou, byla jsem už všude“.

Chvilku jsme seděly, vyprávěla mně úryvky ze svého života: byla z blízké vesnice, měla nevlastní rodiče, ti však umřeli a do péče ji dostali další lidé. V dospělosti jí zbyl nevlastní tatínek, byl na ni hodný, ale i on umřel. Dopouštěla se opakovaně drobných krádeží, aby měla na jídlo a na alkohol, byla proto zavřená.

Měla celkem tři děti, ale nebyla schopná se o ně starat. Všechny byly v pěstounské péči. Občas je vídala na nádraží. Řekla mi jméno, ale občanskou legitimaci neměla, snad ji někdo ukradl, nebo ji ztratila. Nechtěla jsem věřit, že ji v žádném zařízení pro bezdomovce nechtějí přijmout, a trvala jsem na tom, že s ní půjdu do nejbližšího zařízení pro poskytování nočních útulků včetně hygieny pro bezdomovce. Těžce chodila. Vydaly jsme se tramvají a pak pěšky do zařízení Magistrátu města Brna na Masné ulici, jež bylo otevřeno před necelými dvěma lety, dokonce i s nesplněným záměrem vybudovat ordinaci s lékařem pro bezdomovce. Nikdy k tomu nedošlo.

Dala jsem jí svou navštívenku a dvě stovky, aby se na mne kdykoliv mohla telefonem obrátit, a protože byl pátek, radila jsem jí, aby v tom krizovém centru – tak se totiž to magistrátní zařízení jmenuje, zůstala do pondělí ráno, že za ní přijdu a její situaci vyřešíme. Myslela jsem si, že půjdeme prvně k lékaři a do nemocnice, pak že seženu a zaplatím ubytování a stravu.

Ale přede dveřmi do onoho magistrátního zařízení se odehrála neuvěřitelná scéna: Nechtěli nás vpustit dál, nechtěli ji přijmout ani na noc. Peníze ode mne také nechtěli. Dva atletičtí muži s identifikačním číslem se odmítli představit jmény, přestože já jsem se představila a dala jim navštívenku. Prosily jsme o nocleh a možnost hygieny. Jeden z mužů odpověděl: „To by se vám tak hodilo, někde sebrat babu a hodit nám ji tady na krk. Vemte si ji domů.“

Fejeton uslyšíte v magazínu Zelný rynk, který vysíláme v sobotu 15. února po 18. hodině.

autor: Alena Blažejovská