Jak se profesor tokijské univerzity Joseph Rostinsky ocitl v Klentnici

25. srpen 2017

Joseph Rostinsky se narodil na Pekařské ulici v Brně. Poslechněte si jeho vyprávění o cestě z Kamenné kolonie, kde pak bydlel, na americké univerzity a do Japonska. A taky o tom, proč teď žije v Klentnici u Mikulova.

Domek se zahradou v Klentnici si Joseph Rostinsky vyhlédl proto, že se chtěl usadit někde mezi Brnem a Vídní, odkud létá do Japonska. Právě v Klentnici našel zbořeniště s nádherným výhledem.

„Bylo to na jaře, koncem dubna, a na dvoře kvetla stará mandloň. Když jsem viděl tu mandloň a okolní krajinu, tak jsem si řekl, že to koupím. Všechno se muselo spravit, udělat nové střechy, ale teď už je to v hezké podobě,“ vypráví.

Sám také pochází z Moravy. Rohový dům naproti Fakultní nemocnici u sv. Anny v Brně na Pekařské ulici, kde se Rostinsky narodil a kde žil do čtyř let, už neexistuje. Dalších dvacet let života strávil v Kamenné kolonii.

V pěti letech začal chodit do školy na Vídeňskou ulici. Ale dařit se mu začalo až poté, co spadl ze stromu. „Měl jsem silný otřes mozku, všechno se mi v hlavě nějak urovnalo a stal jsem se nejlepším žákem ve škole,“ směje se Joseph Rostinsky. Jeho třídní učitelkou, která ho také naučila recitovat poezii, byla matka herečky Gabriely Vránové.

I na gymnáziu na Vídeňské, tehdejší Koněvově, ulici se setkal s vynikajícími profesory. „Mít dobré učitele je to nejdůležitější v životě. Udělali pro mě opravdu mnoho. Díky nim jsem vyrůstal v úplně jiném prostředí, než jaké mi mohla poskytnout Kamenná kolonie,“ vysvětluje. A tak se výborný žák zapsal po maturitě na brněnskou univerzitu, kde si zvolil anglo-americká studia a germanistiku.

Když v roce 1968 došlo k invazi vojsk Varšavského paktu, student Joseph Rostinsky byl právě v Libanonu. „Pracoval jsem tam na vykopávkách. A když jsem se v září vrátil domů, našel jsem tam dopis od amerických přátel, kteří se mě ptali, jestli bych nechtěl studovat v New Yorku. Za naším domem měli zákopy ruští vojáci se samopaly. A tak jsem se 28. ledna 1969 dostal do New Yorku,“ vzpomíná.

Joseph Rostinsky při rozhovoru pro Zelný rynk.

K odjezdu ho podnítilo upálení Jana Palacha. Rostinsky totiž působil ve stávkovém výboru jako spojka mezi filozofickými fakultami v Brně a Praze. „Bylo mi jasné, že situace se rapidně mění a že to pro mě bude v republice špatné.“

Američtí přátelé pak Rostinského odvezli do Albany, kde začal studovat na Státní univerzitě v New Yorku. „Potkal jsem tam profesora Rabinoviche a jeho rodinu, s nimiž jsem tři roky bydlel, a taky Alexandru Tolstou, dceru Lva Nikolajeviče Tolstého. V Cooperstownu měla tolstojovskou farmu, kde se starala o ruské uprchlíky, intelektuály. Bydlel u ní i Solženicyn.“

Během tří let získal Rostinsky dva magisterské tituly. „Na německé katedře působil profesor Strelka z vídeňské univerzity, jehož jsem byl asistentem. Dodnes žije a píše knihy, má 92 roků, a já jej navštěvuji,“ vysvětluje Rostinsky.

Doktorské studium se pak Joseph Rostinsky rozhodl zahájit na Harvardově univerzitě. „Zase tam byla řada lidí, kteří ovlivnili můj život. Mezi nimi byl Roman Jakobson, bývalý profesor Masarykovy univerzity, slavný jazykovědec. Pak tam byla Milada Součková, naše velká spisovatelka, která byla knihovnicí ve Widenerově knihovně na Harvardu. Taky učila českou literaturu v Chicagu a v Berkeley.“

Mezitím však Josepha Rostinského poslal Jakobson učit na univerzitě v Texasu. Českou literaturu tam totiž vyučovala jeho druhá manželka Svatava Pírková-Jakobsonová. Potřebovali za ni záskok, protože byla pověřena americkou vládou, aby připravovala oslavy 200. výročí Spojených států, bylo to v roce 1976.

„Zjistil jsem, že v Texasu žije milion Moravanů. Od půli 19. století jsou tam moravské vesničky jako Hostýn, Moravia… Měli tam dvoje české noviny: Hospodář a Věstník, psali česko-americky. V neděli tam v rozhlase mluví česky a vyhrávají české polky.“ Rostinsky v Texasu založil moravský pěvecký sbor – sám totiž kdysi zpíval jako lyrický tenor v Mahenově divadle v Brně. Lidové písničky znal od maminky: „V Kamenné kolonii jsme si sedli na dvorek – moje maminka, já a moje sestra – a začali jsme zpívat. Teď už mám rozkřápaný hlas,“ směje se Rostinsky.

V Texasu byl i Eduard Táborský – osobní sekretář prezidenta Beneše, učil tam politologii. „Vždycky jsem obviňoval Beneše, že přijal mnichovskou dohodu, ale profesor Táborský mi vysvětlil, proč se to muselo stát.“ V Texasu byl Rostinsky přes rok a vrátil se zpět do Nové Anglie. „Odjel jsem na Brownovu univerzitu, kde jsem učil sémiologii a komparativní literaturu. To je elitní univerzita, kde studovaly děti amerických prezidentů – jako rodina Kennedyů, synové králů a světová smetánka. Tam mě objevili Japonci a zeptali se mě, jestli bych nechtěl odjet do Japonska, založit na univerzitě evropská studia.“

Japonsko Rostinského nezajímalo, ale nakonec se rozhodl to zkusit. „Když jsem tam přijel, tak mě to okouzlilo. Všichni byli milí, zdvořilí, nádherná kultura, dobré jídlo, univerzita mi dala třípokojový byt. A když pak za mnou přišli po dvou letech, zda bych tam nechtěl zůstat stabilně jako profesor, rozmýšlel jsem si to.“

Joseph Rostinsky v Japonsku zůstal a naučil se japonsky, takže třetí rok už mohl v japonštině přednášet. „Učil jsem se pořád znaky,“ vzpomíná. „Ale nemusel jsem žádat o žádné granty. Každý rok jsem dostával automaticky tři tisíce amerických dolarů na nákup vědeckých knih a časopisů. Každý rok jsem mohl mít nový počítač. Dali mi peníze na cestování, rok jsem byl v Chicagu. Byly to výborné existenční podmínky. A navíc ta ohromná úcta – tam být profesorem je něco jako být bohem. Studenti vás velice respektují,“ dodává Rostinsky.

Kde je dnes profesor Joseph Rostinsky doma? V Japonsku strávil 31 let a dalších šest let tam dojížděl jako emeritní profesor. Jeho poslední doktorand, původem z Brna, obhájil v červnu svou disertační práci. Do svého bytu v Japonsku se Rostinsky stále vrací.

V jarním semestru však učil na Masarykově univerzitě v Brně. „Létám mezi Evropou a Asií,“ směje se, „Japonsko považuju za svůj druhý domov, mám tam řadu přátel.“ Dvě třetiny své obrovské knihovny předal japonské univerzitě, a jednu třetinu má v Klentnici. „Až tu jednou nebudu, tak co s tím bude? Byla by to škoda vyhodit,“ uzavírá Rostinsky.

Spustit audio