Jak vést rozhovory se spisovateli, radí Miroslav Balaštík

Rozhovory byly původně otištěny v literárním časopise Host, a to v letech 1995 – 2015. Toto dvacetiletí označil Balaštík – s odvoláním na Zygmunta Baumana – za „čas lovců“. Soudobý člověk se prý totiž „vůbec nestará o celkovou rovnováhu věcí, ať přirozenou nebo umělou. Jediným jeho úkolem je lovit a jediným zájmem další úlovek.“

Společenská situace, v níž se česká literatura ocitla po roce 1989, tvoří obsah řady otázek a odpovědí. Mezi spisovateli, s nimiž si Balaštík povídal, jsou J. H. Krchovský, Ota Filip, Jan Balabán, Jiří Kratochvil, Michal Viewegh, Pavel Kosatík, Jiří Kuběna, Irena Dousková, Vít Slíva, Petra Soukupová, otec a syn Ludvík a Jan Němcovi a další.

Tyhle rozhovory nejsou investigativní žurnalistika

Za nejkurióznější považuje Balaštík vůbec první rozhovor, který vedl v roce 1995 s básnířkou a členkou Skupiny 42 Jiřinou Haukovou. „Do knížky jsem ho zařadil z nostalgických důvodů,“ vysvětluje.

„Ona měla zrovna čerstvou zubní protézu, a když jsem ten dvouhodinový rozhovor nahrál, ozývalo se tam jen klapání. Těžko jsem dohledával slova. Pak jsem to ale rekonstruoval a poslal jí k autorizaci. Později jsem zjistil, že dva měsíce předtím vyšel v Revolver Revue úplně stejný rozhovor – jako by ty odpovědi měla naučené nazpaměť. Po čase ale musím říct, že její vzpomínky na Jindřicha Chalupeckého, Václava Černého a vůbec na tu dobu jsou zajímavé,“ usmívá se Balaštík.

Rozhovor vedený pro časopis má oproti rozhlasovému rozhovoru výhodu, že je možné jej doformulovat na papíře. „Bral jsem jako uznání, když v odpovědi zůstala i nějaká myšlenka, kterou jsem tam doplnil já,“ přiznává se Balaštík.

Logo|foto:Český rozhlas

Nejde o investigativní žurnalistiku, v profilovém rozhovoru je důležité vytvořit prostor vzájemné důvěry. To se podařilo například u rozhovoru s Miroslavem Červenkou nebo Otou Filipem. „Nejde mi o to, abych někoho na něčem nachytal,“ vysvětluje.

U generačních druhů, s nimiž má publicista mnoho společného, může rozhovor sklouznout k přátelské, jakoby hospodské debatě. Zatímco u spisovatele generačně vzdálenějšího a méně známého má větší potřebu se ptát, něco se dozvědět.

„Důležité je dělat rozhovor naživo, ne korespondenčně, přes e-mail, to je pak strašlivě znát,“ konstatuje Balaštík. „Živý rozhovor má větší tah.“ Někdy to ale nejde, například s Danielou Hodrovou nebo Jiřím Kratochvilem.

„Někdy řekne zpovídaný: to tam nedávej. Ale ve většině případů to nakonec dopadne tak, že to tam zůstane. Autoři se nechají strhnout svým příběhem. Jako spisovatelé si uvědomují, že rozhovor má svou dramaturgii, do které zapadají i intimnosti,“ tvrdí Balaštík.

„Někteří autoři mají ale zafixovaný rytmus vět – ne jak mluví, ale jak píšou. Například Jan Balabán přeskupoval věty a rozhovor stylisticky upravoval. I kdyby se vyškrtlo či přehodilo jediné slovo, poznal by to.“

Rozhovory publikované v knize Literatura v čase lovců jsou většinou bilanční rozhovory. „Necítil jsem se ničím svázán. Vybíral jsem si ty, které jsem chtěl,“ shrnuje Balaštík.