Jiří Jilík vypráví o žítkovských bohyních a učitelování ve Vlčnově
„Hledali jsme v novinách téma na letní okurkovou sezónu, tak jsem se rozjel na Kopanice do souboru Kopaničár a říkám: Lidi, tož, jsou ještě nějaké bohyně na Kopanicích? A jedna ta tanečnice, Lýdie Gabrhelová, říká: No, samozřejmě, moje babička je bohyně. A tak jsem se ocitl spolu s Olgou Vlasákovou v Čiernych u Irmy Gabrhelové, což byla dcera slavné bohyně Anny Struhárové, a ona sama byla jednou z posledních autentických bohyní na Kopanicích.“
Jiří Jilík (nar. 1945) vypráví o tom, co jej brzy po roce 1989 přivedlo k psaní o žítkovských bohyních. Nejprve vycházel seriál na pokračování ve Slováckých novinách, v roce 2005 vyšly jeho Žítkovské bohyně knižně. O rok později následovalo Žítkovské čarování. Po úspěchu románu Kateřiny Tučkové, nazvaného také Žítkovské bohyně, byly obě Jilíkovy publikace vydány v roce 2013 znovu, ve společném svazku.
Slovácký deník v roce 2012 publikoval polemiku, kterou zahájil otevřený dopis Lýdie Gabrhelové Kateřině Tučkové. Na výzvu vnučky žítkovské bohyně Irmy Gabrhelové formuloval tehdy svůj postoj i někdejší šéfredaktor Slováckých novin Jiří Jilík. Na oba texty poté reagovala autorka románu Kateřina Tučková.
Dnes Jiří Jilík podotýká: „Příbuzní Irmy Gabrhelové, a já se jim nedivím, se ohrazovali proti tomu, že spisovatelka tu osobu vzala do svého románu pod jejím jménem a vymyslela jí příběh, který s jejím životem nemá nic společného. To se jich dotklo. Jestliže se tam o Irmě píše, že byla všemi opuštěná a rodina ji opustila, a není to pravda, tak oni to cítí tak, že je budou lidé pomlouvat.“
Většina tvorby Jiřího Jilíka je inspirována Slováckem. Narodil se v Praze, kam se jeho otec, umělecký knihvazač a spisovatel Fanek Jilík, vydal „za svojí literární hvězdou“. Dětství však Jiří Jilík prožil už v Kunovicích, kam se jeho rodiče brzy vrátili. Vystudoval SVVŠ ve Starém Městě a poté učitelství na pedagogické fakultě a muzeologii na filozofické fakultě v Brně. Působil jako učitel ve Vlčnově (1970-1979), pak v regionálním tisku, filmové tvorbě a muzejnictví (Slovácká jiskra, Filmové studio Gottwaldov, Malovaný kraj, Slovácké noviny, Slovácké muzeum).
Sám konstatuje: „Mým osudem se stal Vlčnov a jízda králů. Deset let jsem učil děti mateřskému jazyku a dějepisu, ale učil jsem i sebe - naslouchat řeči moudrých lidí, symbolům a významům tradice, zpěvu písní, když se s jinými muži držíme kolem ramen, i vření vína v bečce.“ Z těchto zkušeností čerpal pro scénář rodinné komedie Pětka s hvězdičkou a později pro humoristickou knížku U nás na Slovácku – od opice k člověku a zase zpátky, která je přepracováním původního námětu pro film. Knížku nedávno vydalo nakladatelství Grada.
Související
-
Žítkovské bohyně dokázaly přivolat lásku nebo najít zloděje. Poslední z nich byla Irma Gabrhelová
Žítková na česko-slovenském pomezí je známá především takzvanými žítkovskými bohyněmi. Poslední z nich byla Irma Gabrhelová.
-
Zámek Nový Světlov věznil Žítkovské bohyně. Dnes je celý...
Zámek Nový Světlov v Bojkovicích na Uherskohradišťsku je původně hrad přestavěný na zámek v anglickém tudorovském stylu. Název Světlov má patrně původ v ohni, který...
-
Kateřina Tučková o novém románu Bílá Voda: Útoky na ženskost mě dováděly k nepříčetnosti
Na nový román spisovatelky Kateřiny Tučkové čekali čtenáři celých deset let – tolik uplynulo od vydání její předchozí, velmi úspěšné knihy Žítkovské bohyně (2012).
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
