„Mám radost z každé nové knížky,“ říká nakladatel Jan Šabata

22. září 2017

Nakladatel Jan Šabata, syn politika Jaroslava Šabaty a bratr ombudsmanky Anny Šabatové, oslaví 29. září 65. narozeniny. Alena Blažejovská se s ním a jeho paní Marcelou sešla k rozhovoru v brněnských Žabovřeskách.

„Chtěl jsem být historikem. Po maturitě jsem udělal přijímačky, ale bylo mi to málo platné,“ vypráví Jan Šabata, který maturoval v roce 1971. „Tatínek byl tou dobou dost provařený z osmašedesátého roku. V roce 1968 jsem taky působil v Unii středoškoláků a učňů, měli jsme odkaz na Jana Palacha.“

Když byla Unie zrušena a vznikl Socialistický svaz mládeže, syn politika Jaroslava Šabaty do něj nevstoupil. Navíc jej zatkli při roznášení předvolebních letáků a následně zavřeli.

„Ten leták byl hrozně nevinný. Jediné, co se v něm říkalo, bylo, že volby nejsou povinnost, ale právo a že člověk k volbám jde anebo nejde podle toho, jak se rozhodne a jak se mu líbí nabídka těch subjektů,“ konstatuje Jan Šabata. Na Jaselské ulici v Brně jej chytili při činu, když házel letáky do schránky. A tak byl v letech 1971 až 1973, jak říká, „na dovolené“.

Ve vězení hrál šachy. „Šachy byla důležitá věc, protože jsem si tím udržoval zdravou hlavu. Jednu dobu jsme byli s tátou na stejném patře na Borech. A on – i když se to nesmělo – vykukoval z okna, když jsem byl na procházce. Viděl, že chodím ruce za zády, hlavu skloněnou, a myslel si, že mám psychické potíže. Nevěděl, že jsem si zpaměti přehrával Alejchinovy partie.“

Když se Jan Šabata vrátil z vězení, hrál šachy závodně – přebor města Brna za družstvo Univerzity Brno. „Největší můj úspěch byl, když přijel Salo Flohr, který byl tehdy považován za nejlepšího simultánkáře na světě, že jsem ho porazil,“ směje se Šabata.

Erudovaný topič

Pracoval pak v Avii v Brně-Heršpicích na demontáži aut. „Po roce jsem dostal dvanácterníkové vředy a musel jsem odejít. Pak jsem vystřídal řadu povolání, nejdéle jsem byl topičem.“

Mohl i při této práci po večerech studovat? Jan Šabata, obklopen plnými regály své knihovny, odpovídá: „Jak vidíš kolem sebe – četl jsem, četl. To mně nikdo nemohl vzít.“ Počátkem 80. let jej však vyhodili z místa topiče, protože ve službě opravoval přepis Charty 77. Po delší době pak našel zaměstnání v brněnské porodnici a ženské nemocnici na Obilním trhu.

A jak to bylo dál se studiem historie? „Dva moji nejdůležitější učitelé byli můj tatínek a Zdeněk Vašíček. To byl mimořádný polyhistor s velmi širokým záběrem znalostí,“ vzpomíná Šabata. „Ten mě učil všechno od prehistorie až po novější dobu. On nevykládal, on se ptal. A až jsem něco nevěděl, tak mi to doplnil a jeli jsme dál. Byli jsme spolu na cele v prvním patře jednoho z borských křídel, kde se navlékaly sichrhajsky. Po tu dobu, co jsem tam byl, jako bych byl na vysoké.“

Vydavatelské začátky

K vydavatelské činnosti se dostal koncem 80. let, kdy se zdálo, že nový družstevní zákon umožňuje založit nakladatelství. V roce 1989 proto měl Šabata pohromadě veškerou dokumentaci a po listopadu, kdy se jeho kamarádi rozutekli po republice, se sám stal ředitelem nově vzniklého nakladatelského družstva Atlantis. O té doby je nakladatelem a má za sebou 450 vydaných knih.

Obálka knihy Vlasta Chramostová

Nejprve šéfoval Atlantisu. V létě 1989 se v Bzenci sešli zakázaní spisovatelé jako Havel, Pecka, Rotrekl, Vaculík a Zikmund – a zde byl vytvořen ediční plán. Jako první vyšla v květnu 1990 kniha Ivana Klímy Moje zlatá řemesla v nákladu 80 tisíc výtisků.

Vývoj byl ale překotný a knih, které do té doby nesměly vycházet, mnoho. V nastalém boomu se ukázalo, že náklady dalších knih – 40 či 60 tisíc výtisků – jsou nadhodnocené. Spousta lidí se tehdy do nakladatelské činnosti vrhla s velikým nadšením, ale nikdo nevěděl jak na to.

Šéfredaktorem Atlantisu byl tehdy Milan Uhde. Když byl povolán na místo ministra kultury, jeho úlohu převzala manželka Jitka Uhdeová. Ta v roce 1990 Janu Šabatovi navrhla, aby šel na vysokou školu – a o pět let později se stal Šabata vystudovaným právníkem.

„Ještě při Atlantisu jsem si založil vlastní nakladatelství Doplněk, které existuje doposud,“ vysvětluje Šabata. Z Atlantisu pak po dohodě odešel a v Doplňku začal vydávat nejprve právnická skripta a další literaturu: „Málokdo ví, že ten, kdo vymyslel, jak převádět text z diskety rovnou do sázecího stroje v tiskárně, byl Ondřej Vácha, náš dlouhodobý spolupracovník. První knížka, která touto metodou vyšla, byl Vaculíkův Český snář.“

Obálka Modlitby za Černobyl.

„První naše knížka neprávnická byla od tehdy neznámého autora Jana Kellera,“ vybavuje si nakladatel. „Potom jsme mu vydali knížek víc a uvedli jsme ho do síně sociologické slávy v České republice. Na kandidátku do Europarlamentu se dostal kvůli mně, protože jsem mu vždycky říkal, že je sice velký kritik, ale nenavrhuje žádná řešení. Tak se rozhodl, že vstoupí do politiky. Ale už jsem ho dlouho neviděl,“ shrnuje Šabata.

29. září oslaví Jan Šabata 65. narozeniny. Nakladatelství Doplněk, které stále vede, má dnes kromě právnicko-ekonomické edice i ediční řady věnované beletrii a společenským vědám, a speciálně také našemu regionu. Jako první u nás vydali v roce 2002 knihu Modlitba za Černobyl nobelistky Světlany Alexijevičové, dále publikace Mileny Flodrové, Vojtěcha Jestřába, Hany Librové, Josefa Šmajse a mnoha dalších.

Spustit audio