„Měj mě rád,“ přála si i Lina Heydrichová

13. říjen 2017

Markéta Hejkalová vydala román s názvem Měj mě rád/a, jehož děje se vinou od roku 1902 do současnosti a odehrávají se v několika zemích. Vystupují v něm skutečné i fiktivní postavy. Poslechněte si rozhovor s autorkou.

Skutečnost, že spisovatelka Markéta Hejkalová pokryla ve svém novém románu celé století, jako by odkazovala k tomu, že se blíží jubilejní rok 2018, kdy budeme slavit 100. výročí založení Československé republiky.

Ale její kniha zasahuje ještě větší časový úsek a odehrává se v několika zemích. A hlavně – prvotní motivace byla jiná: „Na začátku byla moje představa, která vznikla, když jsem byla se svými příbuznými a několika malými holčičkami na chalupě, kde jsem kdysi trávila prázdniny se svojí babičkou. Teď je z chalupy penzion, jehož majitelé se snaží křísit minulost a měli tam staré fotky. Na jedné z nich byla moje babička a její sestra a kamarádka. Zažila jsem takový moment, kdy tři malé holčičky se dívají na fotku, na níž jsou tři malé holčičky o sto let dřív. Dojímalo mě, jak se ty děti, tehdy i dnes, důvěřivě a radostně dívají na svět a nevědí, co je čeká.“

V té chvíli spisovatelku napadlo rozepsat, jak se pak osudy těchto dětí vyvíjejí. A dospěla k názoru, že lidské příběhy, a vlastně i vývoj celé společnosti, se v jistém smyslu stále opakují. Hejkalová psala knihu čtyři roky, přičemž dva a půl roku se soustředila výhradně na dokončení románu.

V poslední fázi byla jakoby kronikářkou své doby. „Nechtěla jsem ale, aby to byla kronika,“ upřesňuje, „je to román. Aby mi pak lidé nevyčítali, že tam jsou historické nepřesnosti! Chtěla jsem zachytit ducha doby.“

Do fikce se připletly i reálné postavy

A jak je to s postavami románu? „Původně tam měly být jen fiktivní postavy,“ vzpomíná autorka. Například postava Václava Pikla má určité rysy dědečka Markéty Hejkalové, spisovatele Františka Křeliny. „Jeho žena ale nemá žádné rysy mojí skutečné babičky,“ doplňuje autorka.

„Mezi fiktivní postavy se mi však vloudily postavy skutečné. Jednou z nich je vdova po Reinhardu Heydrichovi, Lina, která se pak v polovině 60. let vdala do Finska. Vzala si finského divadelníka Mauna Manninena, který byl synem Anni Swan, což byla nejoblíbenější finská spisovatelka dětské literatury. Lina žila ve Finsku přibližně ve stejné době, kdy můj tatínek tam byl na stáži, aby se naučil druhý ugrofinský jazyk. Možná se tam mohli potkat – a mě fascinovalo, jak se k sobě přiblížily dva nesouměřitelné světy.“

Obálka knihy Markéty Hejkalové Měj mě rád/a.

Druhou skutečnou postavou je nechvalně známý komunistický prokurátor Karel Čížek, který vystupoval v procesu prozaika Františka Křeliny, který byl v roce 1951 zatčen a poté do roku 1960 vězněn. V poslední době se o tomto prokurátoru hodně mluví v souvislosti s procesem umučeného faráře Josefa Toufara.

„Čížek měl spojení s Havlíčkovým Brodem, jeho syn tam působil na konci 80. let – takže jsem ho tam mohla potkávat,“ přemítá Hejkalová. „A pak taková zajímavá věc: jeho maminka byla také spisovatelka – psala pod pseudonymem Fringilla dívčí romány. Několik jejích příběhů vyšlo i začátkem 90. let. Byla to dcera velkopěstitele malínského křenu.“

U těchto dvou postav tedy souhlasí základní životní fakta, ale mnoho dalších okolností je vymyšlených. „U lidí, kteří dobrovolně sehráli určitou úlohu v historii, prokurátora Čížka i Liny Heydrichové, se musí chápat, že jiní lidé mají právo jejich osudy nějak zpracovávat,“ soudí spisovatelka.

Nevycházejí z toho v románu ale přece jen lépe ženy? „Možná jsem byla na ženské hrdinky více soustředěná,“ připouští Hejkalová, „možná se umím víc vžít do jejich myšlení a přístupu ke světu. Ale snad tam mám i několik mužů, s nimiž bude čtenář sympatizovat – třeba spisovatele Václava Pikla. Nebrala jsem to tak, že by muži byli horší než ženy.“

Název románu odkazuje k tomu, že pro všechny hrdinky je důležité, aby je měl někdo rád a aby ony měly někoho rády. „Platí to nejenom pro ženy, ale pro každého člověka.“

Dny v týdnu mají své barvy

Pokud jde o kompozici knihy, pro Markétu Hejkalovou bylo důležité, aby se jednotlivé kapitolky odehrávaly ve dnech v týdnu, jdoucích po sobě. „Každý den má pro mě i svoji barvu,“ svěřuje se.

Přinášelo to určité komplikace, ale přesto tento kompoziční princip zůstal zachován. „Středa má pro mě šedostříbrnou barvu, sobota je modrá.“ A ostatní dny v týdnu? „Čtvrtek je žlutohnědý, pátek je spíš světlehnědý, neděle je bílá, pondělí je smetanové a úterý je namodralé,“ vypočítává spisovatelka.

Kromě epických prvků najdeme v románu i využití dramatického textu a také poetické momenty. K těm patří motivy dvou nereálných ptáčků-andělíčků, kteří se vždy objeví u malých dětí a poznamenají si je, jestli se vydají cestou dobra, nebo zla. „Ti ptáčci, to je fantazie. Ale já si doopravdy myslím, že i malé dítě může udělat něco, co pak jeho život ovlivní a postrčí ho na cestu, která je, nebo naopak není dobrá. Ta volba mezi dobrem a zlem nás pořád provází,“ uzavírá Hejkalová.

Spustit audio