Memoáry: Pavel Švanda - Vzpomínky na šedesátá léta

13. září 2011

Dvanáctou částí pokračuje vyprávění Pavla Švandy o konci 60. let.

Na konci 60. let jsme byli už tak daleko, že se vytvořily specifické jazykové vrstvy fungující v češtině nezávisle na sobě. Byla tu oficiální řeč užívaná na veřejnosti, na pracovištích, ve školách, řeč často uvozovaná hlasitým pozdravem "Čest práci!" a pokračující příslušnými frázemi. Byl tu soukromý jazyk užívaný v osobním styku, oproštěný od oficialit, který na jednom pólu pomyslné osy uchovával střídmou, a přece bohatou a dobře uspořádanou předválečnou češtinu. Na druhém pólu se prostírala houština hospodské vulgarity, v níž se také hlučně nadávalo na režim a na celý svět. To už se hlásila o slovo drsná poezie undergroundu, ale také pověrečné uctívání chaosu, jež k ní patří. Nejhorší - jako obvykle - byla jakási prostřední a prostředečná hovorová čeština. To byl jazyk lidí, kteří si nebyli ničím jisti, chytali se všech příležitostí a vyjadřovali se tedy jakousi směsicí oficiálních frází a pouličního slangu. Hlavním cílem těch lidí bylo, aby je nebylo možno chytit za slovo. Byla to řeč přeplněná detektory zkoumajícími ne snad pravé, ale spíše aktuální, okamžité smýšlení protějšku. Samozřejmě se předpokládalo, že všichni, kdo se neznají opravdu dobře, věčně improvizují někde mezi uvědomělostí a protirežimním naladěním. Bylo třeba teprve zjistit, co si protějšek doopravdy myslí a jestli si vůbec něco myslí a podle toho se pak rozhovor vyvíjel. Mluvit, ale mnoho toho na sebe neříct, naslouchat a pochopit hlavně to, co ten druhý na sebe nechce povědět. Myslím, že následky této celonárodní psychické a komunikační kalamity přetrvávají dodnes a že jsou tím daleko nejhorším dědictvím toho, čemu říkáme malebně, ale také dosti nejasně totalita.
úryvek

Celý příspěvek Pavla Švandy si můžete poslechnout v Zelném rynku v sobotu 24. září.

Spisovatel a filmový kritik prof. Pavel Švanda se narodil 6. června 1936. Vystudoval Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity, obor dějiny umění. V letech 1971-1990 prošel řadou praktických zaměstnání vesměs manuální povahy, roku 1990 se vrátil k literární a publicistické činnosti a v roce 1992 začal přednášet na Divadelní fakultě JAMU. V 60. letech publikoval v časopisech Host do domu, Film a doba, v deníku Rovnost aj., v 90. letech mj. v revue Proglas. Knižně vydal mj. Anonymní povídky (1967), Zázraky v malém ráji (1991), Portréty (1994), Zkušenosti (1995), Na obou březích (1996), Libertas a jiné sny (1997), Hodinka profesora Bojera (1998). V roce 2002 přibyla prozaická kniha Krajina s trnem v oku a soubor jedenácti esejů Monstrum a jiná domácí zvířata, v roce 2004 básnická sbírka Cestou z Kainova pohřbu a roku 2006 vzpomínková kniha Paměť esejisty.

Spustit audio