Nová kniha představuje básníka Ivana Blatného v neznámé podobě

„Já osobně nemůžu říct, že by se moje vnímání básníka nějak posunulo. Nová kniha sice představuje čtenářům Ivana Blatného ve výrazně nové, dosud neznámé podobě, ale pro mě to novinka není. Já jsem ty rukopisy znal, ale až teď jsem se do nich konečně ponořil hlouběji,“ vysvětluje editor.

Martin Reiner si na začátku 90. let přivezl z Anglie dvanáct nebo třináct Blatného sešitů – tehdy mu je dala na cestu básníkova ošetřovatelka Frances Meachamová, která je měla u sebe v garáži. Od této chvíle do vydání knihy Jde pražské dítě domů z bia uplynulo 27 let.

Editor podle svých slov dbal na to, aby Blatného poezii neinterpretoval, natož dezinterpretoval. S autorem, který zemřel v roce 1990, však už nemohl nic konzultovat. Martin Reiner, mimo jiné autor románu o Ivanu Blatném Básník, si však při práci velmi dobře uvědomoval, jak sám Blatný ke své pozdní tvorbě přistupoval.

Martin Reiner|foto:David Konečný

„On dokonce přímo v básních dává najevo, že spoléhá na editora – tak jak byl zvyklý od Antonína Brouska, který sestavoval jeho předchozí dvě sbírky,“ upozorňuje Reiner. „Blatný se nesnažil vytvořit samostatné sbírky, ba ani samostatné básně. On prostě psal po většinu dne verše, a ty verše čas od času oddělil jednou či třemi hvězdičkami – což klidně mohlo znamenat, že ho zavolali na oběd, nic víc.“

K dřívější ediční praxi Reiner doplňuje: „Když Antonín Brousek na žádost Josefa Škvoreckého připravoval Blatného sbírku Stará bydliště, dostal jasný pokyn, aby vybral klasičtěji znějící básně. Proto jsou ve Starých bydlištích krásné sonety a mnoho dalších rýmovaných básní. Ale Ivan Blatný už v té době psal i experimentální texty s vícejazyčnými vložkami, nerýmované, napůl deníkové záznamy. Ale to Brousek záměrně eliminoval.“

Důvodem prý bylo nakladatelské hledisko: potenciálními kupci byli v emigraci spíše starší lidé s vyhraněnou představou o poezii, kteří znali Blatného jako autora Melancholických procházek.

Ve druhém případě dodal Blatný jedinou básnickou sbírku, kterou v emigraci sestavil: Pomocnou školu Bixley. „Ta naopak akcentovala tu experimentální polohu,“ konstatuje Reiner. „Vydání se ale opozdilo o osm let a Antonín Brousek jako editor z té původní sbírky použil jen část a vložil do ní naopak texty, které mu poslal Petr Král, z období, kdy korespondoval s Blatným.“

Jak najít klíč k Blatnému

Reiner měl však k dispozici desetitisíce Blatného veršů z jeho sešitů z posledních devíti let života. „Měl jsem k dispozici obrovské množství textů, v nichž se často opakovaly stejné motivy nebo i podobné verše. Na mně bylo, abych to slabší eliminoval a to lepší vybral.“

Dalším klíčem bylo jméno Josef Kunstadt. „V Blatného pozůstalosti v písankách se nachází asi 220 tisíc veršů. Udělat výbor z celého množství bych si netroufl,“ připouští editor. Hledal proto klíč, kterým by vše zjednodušil.

Ivan Blatný|foto:Nakladatelství Petrov

„Klíčů jsem našel hned několik. Myslel jsem si, že to pojednám tematicky: Nezval, rodina, emigrace…, ale nakonec jsem uznal jako nejvhodnější klíč tajuplný – klíč jménem Josef Kunstadt.“

To byla reálná žijící postava, člověk, který se v umění neprosadil, přestože byl jedním ze zakládajících členů Skupiny surrealistů v ČSR. „Ivan Blatný ho znal přes Vítězslava Nezvala. A někdy v roce 1982 si z něj vytvořil svoje básnické alter-ego. Těmi důvody jsou zaprvé láska k surrealismu, která jim byla oběma společná, a zadruhé si Blatný poté, co stále nevycházela jeho sbírka Pomocná škola Bixley, začal uvědomovat, že je podobný outsider jako Josef Kunstadt.“

Samo jméno Kunstadt Blatnému připomínalo Kunštát – místo jeho srdce. „Nemluvě o subtilnějších konotacích jako kunst-stadt: město umění, Josef K. a další.“ Pomocí tohoto klíče si editor konvolut textů zredukoval na šedesát tisíc veršů.

Představuje se v knize Jde pražské dítě domů z bia Ivan Blatný spíš jako poeta natus, nebo poeta doctus? „Na pozdní Blatného poezii je úchvatné to, že obě ty polohy – mélický básník i poeta doctus – se prolnou. To, co nacházíme ve Starých bydlištích a Pomocné škole Bixley izolovaně, se tady promíchalo do zvláštního amalgámu. Tím vzniká nová poloha – milá a přitažlivá, Blatný působící radostným dojmem.“

Martin Reiner se Ivanem Blatným zabývá velkou část svého života, napsal o něm také šestisetstránkový román a říká: „Cokoliv bych teď udělal, vždycky to bude můj Blatný. Já už k němu nemůžu volit odtažitý nebo chladně vědecký přístup.“

Přesto využil svých zkušeností a hlubokých znalostí právě k tomu, aby ho co nejméně interpretoval. „Proto jsem udělal knížku, která má 460 stran, aby v tom množství byla vidět ta pestrost, abych nepotlačil žádnou z jeho přirozených poloh. Chtěl jsem představit Blatného takového, jaký skutečně – podle mě – byl.“

A proč pro název sbírky zvolil verš odkazující k Praze, když Blatného vnímáme především jako básníka Brna? „To pražské dítě se mi tam líbilo proto, že kdo bude tu knížku číst, zjistí, že pražské motivy v ní neprohrávají s motivy brněnskými. Ivan Blatný přinejmenším od roku 1941/42, kdy se zakládala Skupina 42, do Prahy jezdil, jak to jenom šlo, a měl k Praze hluboké vazby. Melancholické procházky jsou sice klíčová sbírka Ivana Blatného, ale Praha pro něj také měla velký význam. A v emigraci se to ještě posílilo.“ Blatný podle Reinera je sice básník Brna, ale není to básník regionální.