Ochutnejte Pozdní sběr Ladislava Vencálka

Knížka Pozdní sběr obsahuje v první části ukázky volné tvorby Ladislava Vencálka, ve druhé pak články, které publikoval během své šedesátileté profesní dráhy žurnalisty. Oko potěší doprovodné kresby Jana Steklíka, jemuž také autor věnoval jednu z básní – nebo jak je sám označuje: říkanek. Ucho se může pokochat písněmi Jiřího Bulise, který ve své rané tvorbě zhudebňoval texty Ladislava Vencálka a Zdeňka Šlaise. Byly součástí inscenací pozapomenutého Divadla v podloubí.

Dnes Ladislav Vencálek působí ve spolku Moravskoslezský kruh, který byl založen v roce 2002 a věnuje se nejen vydávání knih, ale i práci na poli sociálním. Pod patronací Diakonie pořádá bezplatné kurzy pro laickou veřejnost a vydává časopis Pečuj doma. Mezi nové publikace patří vedle Vencálkova Pozdního sběru i sborník textů o Brně, nazvaný Není tu Vltava, ale Svratka, Svitava. Nezaměřuje se pouze na kulturu a historii, ale i na architekturu, životní prostředí a podobně. „Brno se v poslední době probudilo," pochvaluje si Vencálek, „já jsem se snažil popsat dnešní stav, poslední léta."

Ladislav Vencálek|foto: archiv autora

Jednou z prvních žurnalistických štací Ladislava Vencálka se stal brněnský rozhlas, bylo mu tehdy kolem třicítky, ale říká: „Ještě jsem neměl ten rozum, abych zůstal, ještě jsem se učil. Teprve později jsem přišel na to, co to vlastně chce – probuzený talent. Pak už to šlo samo." Nějakou dobu Vencálek působil i v časopise Zálesák a poté v Brněnském večerníku, kde vstřebával novinářské řemeslo. Nechtěl však vstoupit do KSČ, což bylo tehdy nutností, a proto odešel. Přijala ho pražská redakce Svobodného slova, což byly jedny z nejčtenějších novin. Jejich předplatné – stejně jako deníku Lidová demokracie – se dědilo z otce na syna. Větší náklad jim byl ale upírán s tvrzením, že „není papír".

O práci ve Svobodném slově Vencálek říká: „Mně se tam psalo docela dobře, nebyl jsem nucen navštěvovat žádné stranické schůze a náměty jsem si vybíral sám. Byli tam dobří lidé – jak profesně, tak i charakterově, lidsky." Z Prahy přešel do brněnské redakce, kde vedle kultury a sportu bylo třeba psát „to ostatní". Oblasti byly vymezeny jen rámcově.

Ke kultuře se však Ladislav Vencálek dostal brzy po svém studiu geologie – a to v Chomutově, kam měl pracovní umístěnku. Zde založil malé Divadlo v podloubí, kde inscenovali vlastní texty a písničky. Právě tady se jako skladatel zrodil Jiří Bulis, tehdy ještě gymnazista.

Když oba přešli do Brna, Bulis začal studovat na JAMU a spolupracovat s HaDivadlem, Divadlem na provázku a dalšími, ale Vencálkova cesta vedla jinudy. V knížce, dokumentující jeho celoživotní tvorbu, však otiskl i své verše. Ty, které jsou věnovány Steklíkovi, znějí: „Povídá mi jedna slečna / já miluju staré mistry / Moneta i Picassa / já povídám slečno / já miluju Jeníka / Steklíka / jedním vrzem pera / namaluje ∞ / et cetera et cetera".