Pásmo: Roman Kopřiva - Reinera Kunzeho Pražské jaro a Zázračná léta

V návrhu na jeho ocenění se říká, že jmenovaný zasluhuje mimo jiné ocenit „za občanskou statečnost při hájení lidských práv a hodnot krásy a svobody“.

V Zelném rynku jsme v půli srpna připomenuli autorovy osmdesátiny. Listopadová cena nás však znovu upozorňuje na u nás málo známou kapitolu z Kunzova života, totiž jeho podporu Pražského jara 1968 a jeho občanský i autorský protest proti srpnové okupaci. Ačkoliv od ní uplynulo už 45 let, stále jen velmi málo víme o občanské statečnosti jednotlivců v „zemích socialistického tábora“, kteří se s tímto aktem oficiální „bratrské pomoci“ nesmířili. Ale nebuďme nespravedliví: kolektivní paměť to má v Česku přinejmenším od normalizace vůbec těžké, stačí si jen zalistovat v Knize smíchu a zapomnění Kunzova přítele Milana Kundery. A tak si nejvyšší představitelé našeho státu nevzpomněli při letošním výročí ani na ty čtyři statečné, kteří tehdy proti invazi hlasovali v československém parlamentu.

„V noci na 21. srpna jsme slyšeli hřmět tanky. V sedm hodin zazvonil telefon, zase ten chlap od Stasi. Mám prý rozhodně přijít okamžitě do města! Na roh té a té ulice. Že mi musí něco moc důležitého říct. Aha, pomyslil jsem si a přirozeně jsem tam nešel.“

Aby se vyhnul avizovanému zatčení, schoval se mimo město u statečného farářského páru Wuthových:

„Schovali mne první dny nad Silbermannovými varhanami na půdě kostela. A když nevypukla válka, vzali mne do bytu. V aktech Stasi se nachází jeden telegram za druhým. ,Kde je Kunze?‘ Kolovala fáma, že jsem na Západě. Nevěděli, kde jsem byl. Ani moje žena to nevěděla. Věděla jen, že jsem u přátel. Po třech týdnech jsem se odvážil domů.“

Reiner Kunze odevzdá svou stranickou knížku, beztak byl už jen formálně členem SED, a následně je v listopadu 1968 pro „nepřátelské chování vůči straně“ ze strany „vyloučen“. Stasi proti němu zahájí Operativní proces s krycím jménem „Lyrika“ a k publikačním těžkostem se přidává policejní sledování a šikanování rodiny. K systematickému „rozkládání objektu“ (v jazyce Stasi) dochází i prostřednictvím nejbližších přátel, které Stasi zverbuje. Reiner Kunze zaznamenává případy politicky motivované šikany nejen u adoptivní dcery Marcely (Majk) ve škole, ale i zkušenosti jiných mladistvých v NDR.

Tuto látku pak zpracuje v knize próz s ironickým titulem Zázračná léta, která nakonec vyjde ve Frankfurtu nad Mohanem. Navíc ke knize připojí oddíl Kavárna Slávie, která má připomenout srpnovou okupaci Československa, osud zakázaných básníkových přátel a přináší také ukázky z jejich díla v Kunzově překladu. Kniha se stala na Západě bestsellerem a autor doma veřejně známým psancem. Protože však kniha vyšla se souhlasem východoněmeckého Úřadu pro autorská práva, nebylo podle interních konzultací Stasi možné odsoudit autora za „pobuřování“. (To ovšem autor tehdy nemohl vědět.) A tak byl alespoň vyloučen ze Svazu spisovatelů NDR a zlikvidován tímto aktem definitivně jako spisovatel z povolání. Nakonec se pod cílenou desinformací Stasi z vícera stran, že prý se v Politbyru rozhoduje o jeho několikaletém trestu vězení, rozhodl pro „dobrovolné“ vycestování rodiny do západního Německa.

V Československu se mezitím schyluje k Chartě 77. Zázračná léta? Heinrich Böll píše Jaroslavu Seifertovi do Prahy veřejný dopis, který 6. září 1976 vyšel ve Frankfurter Allgemeine Zeitung:
„Vážený Jaroslave Seiferte,
když mi byl ohlášen Váš dopis, četl jsem právě podruhé knihu Reinera Kunze Zázračná léta, četl ji s narůstajícím mrazením, a co jste mi sdělil Vy a Vaši přátelé, jeví se mi jako jedna z ilustrací ke Kunzově knize. Váš dopis odráží bezútěšnou skutečnost, absurdnější, než by se dala vymyslit, a přesto jsem pociťoval Váš dopis jako útěšný: není mi známo, že by se skupina básníků, filozofů, profesorů v nějaké jiné socialistické zemi obrátila ve věci neznámých mladých lidí, jejichž těžké provinění spočívá v muzicírování a zpěvu, na veřejnost mimo svou zemi.“

Ano, je řeč o skupině Plastic People of Universe. Na české straně dává Jan Patočka krátce před svou nečekanou smrtí číst Kunzova Zázračná léta příteli a spolusignatáři Charty Janu Vladislavovi. Ten pak píše ve svém Otevřeném deníku:„
„Četl jsem je se zaujetím, nejen proto, že se ten sled krátkých, často jen půlstránkových próz, dobových anekdot, životních paradoxů a epigramatických moralit v něčem blíží tomu, oč jde i v těchto záznamech. Vteřinovými průhledy do světa dospělých a mladých v dnešní NDR se nás Kunzeho Zázračné roky dotýkají tak či onak celé. U nás je to všechno podbarveno švejkovstvím. Svět, který líčí Kunze, je svět, jak jej kdysi kreslil a maloval George Grosz; svět Prušáků, byrokratů, oficírů, ať už je barva jejich uniformy jakákoli.“

Reiner Kunze byl ke svému postoji předurčen svou biografií i dílem. Manželku, Múzu, ale i zdatnou pomocnici při překládání, vyženil z Československa. Díky ní překládal už tenkrát několik let českou poezii a měl za sebou první publikace. V Československu vyšel první knižní překlad jeho poezie. Odtud, z Československa, čerpal i inspiraci v atmosféře narůstající svobody před Pražským jarem.

Východoněmecká Stasi zaznamenala v červnu 1968: „V dopise Janu Skácelovi, Brno, z léta 1968 vyjádřil K. své sympatie k vývoji v ČSSR a ujistil: ,Co pro to můžeme udělat tady z naší strany, uděláme a také děláme, spolehněte se na to.‘“

Celé pásmo uslyšíte v magazínu Zelný rynk v sobotu 7. prosince. Pořad začíná po 17. hodině.