Pavel Švanda: Postnovoroční fejeton

Spisovatel a filmový kritik prof. Pavel Švanda se narodil v roce 1936. Vystudoval Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity, obor dějiny umění. V letech 1971-1990 prošel řadou praktických zaměstnání vesměs manuální povahy, roku 1990 se vrátil k literární a publicistické činnosti a v roce 1992 začal přednášet na Divadelní fakultě JAMU.

V 60. letech publikoval v časopisech Host do domu, Film a doba, v deníku Rovnost aj., v 90. letech mj. v revue Proglas. Knižně vydal mj. Anonymní povídky (1967), Zázraky v malém ráji (1991), Portréty (1994), Zkušenosti (1995), Na obou březích (1996), Libertas a jiné sny (1997), Hodinka profesora Bojera (1998). V roce 2002 přibyla prozaická kniha Krajina s trnem v oku a soubor jedenácti esejů Monstrum a jiná domácí zvířata, v roce 2004 básnická sbírka Cestou z Kainova pohřbu a roku 2006 vzpomínková kniha Paměť esejisty.

Máme už pár dní nový rok. Ve skutečnosti on vlastně vůbec není nový, nýbrž tu byl už mnohokrát. Rozhodně to platí o postavení Země vůči Slunci, jež se opakuje doslova každoročně, a to po miliardy a možná eony let, alespoň pokud sahají představy laika o vesmírném dění. Ale přesto je pro nás nový letopočet vždycky zážitkem. Asi to souvisí s naším vnímáním času, že jsme zvyklí oddělovat budoucnost od minulosti. Kdybychom jen tak líně plavali v moři podrobností, v němž bychom sotva vnímali rozdíl mezi modrou a šedou oblohou, podobali bychom se možná Adamovi a Evě před vyhnáním z Ráje. To je ovšem nejistá hypotéza. Spíše bychom se rovnali zvířatům. Už jako kluk jsem se pozastavil nad dětským vydání Dobrodružství Robinsona Crusoa. Jedna z prvních věcí, jež si trosečník pořídil, sotva mu trochu otrnulo, byl kalendář. Zářezy na větvi odpočítával dny strávené v bezčasí tichomořského ostrova. Proč to dělal? K čemu to bylo? Copak mu nestačilo, že sluníčko vycházelo a zapadalo? Později jsem pochopil, že Robinson se řídil hlubokou intuicí. Vnímání faktu, že čas nejen plyne, že však má i své vzestupy a propady, schodiště, pohoří i ponorné řeky, patří mezi základní aktivity, podle nichž poznává člověk sám sebe. Proto dávné civilizace počínají existovat objevem kalendáře, předvídajícího kosmické i pozemské dění, slunovraty i periodické zátopy. Kdo umí vypočítat, kdy je kolikátého, dovede si také uspořádat čas podle povzbuzujících znamení změny a najde si vhodná data, jež mu osvěžují život. Kromě velkých náboženských výročí, jako jsou například Vánoce a Velikonoce, je tu Nový rok. Ten ovšem slavíme trochu rozporně: Můj ty Pane, už zas nový letopočet! To znamená, že opět neodvolatelně zestárnu. Mládí tíží představa, že se blíží k sociální zralosti, kdy na sebe bude muset vzít odpovědnost za sebe i za ty, jež bude milovat. Dospělý se naopak leká budoucího stáří, kdy už po něm nikdo nic nebude chtít. Tak honem, dokud ještě držíme svou existenci jakžtakž v rukou, musíme ji poněkud vylepšit. Vyčistit od zlozvyků. Naleštit, případně trochu napudrovat a navonět ten svůj život. Odtud zajímavý rituál novoročních předsevzetí.
Úryvek

Celý fejeton si vyslechněte v Zelném rynku v sobotu 5. ledna po 17. hodině.