Poslechněte si fejeton Martina Stöhra Čárovné štěstí

28. březen 2016

Básník a redaktor časopisu a nakladatelství Host vypráví o slasti z obyčejné čáry i o popularitě kresby a černobílých komiksů.

„Jsou témata, která jsou pro rádio jako stvořená a jsou zas jiná, jejichž otevření se na rozhlasových vlnách rovná sebevraždě,“ uvažuje Martin Stöhr. Přesto se nakonec pustil do rozhlasového fejetonu o tématu, které je určené spíš lidským očím než uším.

„V měkké dýze stolu jsem totiž spatřil jemnou pavučinku čar a písmen, které tam protlačil hrot propisky. I redaktor věčně přikovaný k počítačové klávesnici totiž občas píše rukou. S pohnutím jsem si uvědomil, jak velkou důležitost, jaký emocionální náboj a jakou slast pro mne znamená obyčejná čára, stopa, kterou zanechává tužka, pero, hrot.“

Samotné slovo „čára“ je podle autora v češtině obtěžkáno silnými významy. „Čára – čáry, čára života, čára ponoru, ale známe i čtveráckou čárečku, nebo čerchovanou čáru, té jsem si dosyta užil na průmyslovce. Čárou je možné opravdu čarovat. Vždycky mne zajímaly čáry všedního dne. Kdo by si nepamatoval ty obyčejné dětské radosti. Vzít si barevné křídy a na asfaltu kreslit všelijaké panáky, vzít kus cihly a táhnout čáru po zdi, kam až se podaří. Kdo někdy na nekonečných poradách z nudy nečmáral nějaké ty mandaly. Vždy neomylně vystihnou charakter svého autora.“

Stöhr však podotýká, že mladá generace, uvyklá na klávesnice, tablety a chytré telefony, už ani pořádně neumí psát a kreslit rukou. „Populární relaxační omalovánky pro dospělé, které si můžete pořídit v každém knihkupectví, jsou čímsi nekonečně smutné. Kdosi to za vás nalinkoval a vnucuje vám poněkud nesvéprávnou zábavu.“

A co komiks – kdysi pokládaný za vyloženě zábavný žánr? Jeho akcie v poslední době vzrostly. „V roce 1992 byla černobílá komiksová série Arta Spiegelmana Maus oceněna Pulitzerovou cenou, a to jako první grafický román v historii. Kniha vyobrazuje vyprávění Spiegelmanova otce Vladka, jenž coby polský Žid přežil holokaust. Nejen Spiegelman, ale i mladší mistři žánru, jako jsou Francouz Joann Sfar či Američan Craig Thompson, si vystačí ve svých grafických románech s prostou černou linkou. Špičkový komiks v sobě slučuje všechny rozkoše obrazu i slova. Je to čtenářské štěstí na pokračování,“ libuje si Stöhr.

Autor fejetonu se dělí o své zaujetí s nejvšednějšími stopami, které nesou význam. „Kdo někdy viděl škrábanice dávných žáků darebáků na ostění románského Zdíkova paláce či kamenické značky v gotickém katedrále svaté Barbory v Kutné Hoře, zná ten pocit. Kdo někdy navštívil nějaké to podzemí, sklady armád, bývalé vězeňské cely, jistě chvíli postál u změti čar, značek a nápisů, které kdysi pro kohosi představovaly jedinou naději jak materializovat svoje tísně i naděje. A někdy jen nudu. Malý Alfons Mucha vyškrábal do kostelní lavice ivančického chrámu své jméno, které je dodnes malou turistickou atrakcí.“

S podobným „čáráním“ má zkušenost každý z nás. Stöhr vzpomíná: „Babička dala vymalovat chodbu domu, ve kterém jsme bydleli. Zanícený předškolní kreslíř, jímž jsem tehdy byl, tu lákavou plochu pochopil jako výzvu k utajené akci. Papír se mi naráz jevil banální. Za skříní jsem provedl sérii nástěnných kreseb, které však byly záhy odhaleny. Musel jsem dílo potupně mazat sežmoulanou střídkou chleba. Ještě se pamatuji na ten čerstvý zelený nátěr, ještě se pamatuji na ten knedlík slz v hrdle.“

autor: Martin Stöhr
Spustit audio