Zelný rynk11. března  2017 v 07:31  

Poslechněte si fejeton Pavla Švandy o snech

Pavel Švanda na Měsíci autorského čtení - Foto: Petr Kopřiva

Pavel Švanda na Měsíci autorského čteníFoto: Petr Kopřiva

Básník, prozaik, esejista, emeritní profesor Divadelní fakulty JAMU píše o snech a jeho fejeton čte herec Divadla Husa na provázku Vladimír Hauser.

Zdálo se vám někdy, že létáte? Mně nikdy. Zdálo se vám, že chodíte kanály? Tak to už spíš, aspoň v přeneseném smyslu. Zato se mně nikdy nesnilo, že bych se ocitl na náměstí nebo před školní třídou bez kalhot, případně v pyžamu. Mou typickou noční můrou je sen, v němž se plahočím nahoru dolů hlubokými hlinitými výkopy, jaké vznikají, když se klade kanalizace nebo vodovod. 

Lezu jako brouk, ale bez hmyzí rozvážnosti. Naopak lidsky chvátám a postupně se propadám v bludišti zablácených svahů a sem tam se po mně udiveně ohlížejí i výkopoví dělníci. Snad tu hrají jakousi roli dětské vzpomínky na rozkopané Brno v létě 1945, kdy se chvatně obnovovaly rozbité inženýrské sítě. Jenže to už je dávno a ostatně zamlada se mně spíš zdávalo, že bloudím v nepřehledném lese černých houštin. 

Můj bludný sen má i lepší, pohlednější varianty. Třeba se mně stane, že v noci úporně chvátám mezi monumentálními historickými stavbami s reprezentativními průčelími, jaké má třeba maďarský parlament nebo pařížská Opera. Kopce, do nichž se musím vyšplhat, nebo z nichž málem padám, opět hrají značnou roli. Ale jsou to dlážděné chodníky a schodiště. Nebo naléhavě hledám aspoň jediný most přes řeku rozměrů Dunaje. A hlavně se snažím někoho nebo něco stihnout, což se mně samozřejmě nedaří. 

Až palčivě si pamatuji, jak jsem se snažil zavčas doběhnout na koncert v Besedním domě, kde jsem měl sraz se ženou. Jenže jsem ubíhal jako kdyby z příkrého svahu Špilberku. Na vrcholu však nestála žádná celkem suchá pevnost, nýbrž protáhlá přízemní chrámová stavba, snad románská, z níž se ozýval velmi krásný sborový zpěv. Možná chorál od Bacha. 

Bylo mně líto, že se musím úprkem spouštět z kluzkého, skalnatého kopce, místo, abych se zastavil a naslouchal, ale co naplat, zodpovědnost mě hnala pryč a dolů. Samozřejmě, že jsem opět nic nestihl. Oblečen jsem však byl příhodně, koncertně, včetně kravaty a černých polobotek. Aspoň že tak. 

Naléhavé noční zkušenosti mají i docela současné varianty. Může se mně zdát, že jsem štván nahoru dolů po schůdkách v takzvané bezbariérové tramvaji, přičemž se samozřejmě musím prodírat mezi urputnými pasažéry. Ano, ono je tomu tak, že v některých nových dopravních prostředcích je o nás celkem dobře postaráno, dokud ještě jezdíme v kočárku, nebo pak až zas na invalidním vozíku. V době mezi tím si musíme poradit, jak nejlíp umíme. Ale proč se ke mně v tom snu ostatní spolucestující chovají tak nepřejícně? Taky jsem už podnikl tísnivý běh rozsáhlým nákupním střediskem. Jedna načesaná dívka tam povídala přítelkyni v davu: „On vypadá jak antický bůh, ale kapsy má plné špinavých kapesníků!“ To jsem si ráno zapamatoval jako velmi ženský postřeh. 

Jinou postmoderní variantu jsem si prosnil poměrně nedávno. Jel jsem kamsi vlakem a nutnost velela přestupovat v Židenicích. Když jsem zjistil, že se mně ztratilo zavazadlo, musel jsem se procpávat celou soupravou a hledat svou černou plátěnou kabelu mezi spoustou navlas podobných. K tomu mě ještě pronásledovala průvodčí, protože jsem neměl platnou jízdenku a ona mně chtěla vypsat pokutu, což nakonec taky udělala. 

Ale moc jsem v tom snu neplatil, jen pár korun. I tu tašku jsem našel, ovšem do prázdna vykradenou. Což byl konec konců smírný závěr, k jakému se obvykle neprospím. Většinou uváznu v půli cesty s palčivým pocitem, že už nikdy nebudu zavčas tam, kde bych měl být. A co jsem ztratil, nikdy nenahradím. Znáte to! 

Existují i liché sny. Snadno si je opatří každý, kdo se navečeří houbovice, kyselého zelí, kvašených okurek: pak se opět maturuje z matematiky, stojím před tabulí popsanou složitým algebraickým příkladem, který nechápu; zase jsem v kasárnách v „přijímači“, strmím v pozoru, huláká se na mě a já netuším, co se po mně chce; nebo jsem s množstvím anonymů natěsnán kdesi v podzemí, nad námi se ozývá dunění, cítíme otřesy. Tornádo? Nálet? Z takových můr, zaviněných nestřídmostí, se ještě rád probudím do dobré nálady: už mám přece odmaturováno, už mě do kasáren asi nepovolají! 

V podstatě dobře tuším, čím si zaviňuji ty existenciálně plahočivé noční vidiny. Jsou to sny člověka věčně stíhajícího nestíhatelné, což je vlastně docela obvyklá situace většiny z nás. Kdybych se dovedl osvobodit, ale od čeho vlastně, zdálo by se mně třeba, jak se prodírám vlakem a všem cestujícím postupně vyhazuji bagáž okny, dokud nenajdu ten svůj kus. 

Nebo bych si razil cestu tramvají s nožem v ruce, případně bych se řítil neznámými městy v nějakém tom černém podnikatelském terénním tanku, jaké jsou dnes běžně k vidění. Tož k takové asertivitě jsem se dosud ve dne nepropracoval ani v noci neprodřímal. Mou výhodou však bylo a zůstalo, že jsem nikdy nezatoužil po líbezných halucinacích, jež se prý dostaví po aplikaci drog. 

K čemu je mně třeba heroinu? Umím se vyjančit sám. Stačí zavřít oči. A přijde to mnohem levněji. Kromě toho se občas stávalo a stává, že ve snu zažiji i leccos milého, něžného, třebas i s milou osůbkou. Ano, i k tomu může v noci dojít. Ale většinou se pouze pracně plahočím. To máte stejné jako ve dne. Však to taky znáte. 

Existuje ovšem i kategorie tísnivých bdělých snů! Společné jim je, že marně spěcháš s otevřenýma očima. Jedeš, a nejedeš! Dávno jsi měl být v cíli, místo toho se potácíš městem od jedné červené ke druhé. V zácpě klepeš pěstí do volantu. Chce se ti troubit, pískat, vřeštět a celkem jsi zralý na menší havárii. „To se mně snad jen zdá!“ Pěšky si taky nepomůžeš. Dav se ti plete pod nohy, a pokud jde o tramvaje a autobusy, ujede ti před nosem všechno, co může. „To je zlý sen!“ myslíš si. Ale mlčíš. Ostatně neprotestuji nahlas ani při nočních můrách. 

Docela zajímavý námět nabízí otázka, jak asi vypadaly sny našich předků v předprůmyslové civilizaci. Honili je na slamníku erbenovští duchové nebo máchovští kati? Možná se jen donekonečna plahočili s pluhem za neochotným potahem. Nebo jim kola povozu uvázla v blátě bídné cesty, kůň si zlomil kotník a oni marně spěchali nebo prchali, konec konců tak jako my. 

Pravda je, že naši praotcové se asi moc nepřejídali. Ale hříbky sbírali a nějakou tu pálenku si podomácku Češi asi kuchtili i za baroka. Znáte to! Rozdíl je možná hlavně v tom, že lidé minulosti rádi věřili v prorocká poselství snů. My už víme, že naše můry jsou jen o tom, co bylo a co je. Co s námi bude, nevytušíme ani ve dne, natož v noci. Což je asi dobře. 

Autor:  Pavel Švanda
Pořad: Zelný rynk  |  Stanice: Brno
Čas vysílání: sobota 17:05  |  Délka pořadu: 55 minut  
 

Nové články v rubrice

Jihomoravský kraj
  Srážky: déšť, I/42 Husovický tunel - sever
  ulice Minská, ulice Horova, Brno-Žabovřesky, Brno, uzavřeno, Od 23.06.2017 16:00 Do 24.06.2017 05:00, Z důvodu konání kulturně společenské akce „Veselé prázdniny“, je povolena úplná uzavírka místní komunikace ...
  místní komunikace, Brno-Bystrc, Brno, uzavřeno, sportovní akce, Od 25.06.2017 08:00 Do 25.06.2017 16:30, V rámci pořádání „Mistrovství ČR v triatlonu 2017 – 24. EKOL SUPERPRESTIGE“ je povolena úplná uzavírka ...

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2017 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace