Syrský spisovatel z Aleppa: Vždycky je nějaká naděje.

16. září 2016

Festival Meeting Brno navštívil syrský spisovatel, dramatik a scenárista Nihad Serees. O knize Ticho a vřava, o válce v Sýrii a uprchlické krizi, ale také o důležitosti humoru si s ním povídala Kristýna Kodrlová.

Festival Meeting Brno navazuje na loňský rok Smíření, u jehož příležitosti zastupitelé města Brna přijali Deklaraci smíření a společné budoucnosti, první oficiální dokument vyjadřující se k odsunu brněnských Němců. První ročník tohoto festivalu nesl téma „ZTRACENÉ/NALEZENÉ DOMOVY".Kateřina Tučková, dramaturgyně festivalu, uvítala 24. května v Knihovně Jiřího Mahena spisovatele Nihada Sireese, který uprchl před perzekucí režimem ze své rodné země a nyní žije v Berlíně.

Sirees představil svůj poslední román, který popisuje jeden den v životě zakázaného spisovatele Fathi Sheena, odmítajícího kolaborovat s vládou Vůdce, alias Bašára Asada.

O tom Sirees říká: „On je na první pohled inteligentní, moderní, sportuje a dobře se obléká. Jenže když se po smrti svého otce dostal k vládě, získal do svých rukou neomezenou moc – a taková moc by zřejmě změnila kohokoli. Vyvolala v něm démony zla. Tento vzdělaný a plachý muž způsobil totální rozklad své země, vyhnal z domovů asi deset miliónů obyvatel, což je téměř polovina syrského národa, a zavinil smrt bezmála čtvrt miliónu lidí."

Sirees poznal tuto moc na vlastní kůži – jako příslušníkovi syrské inteligence mu bylo znemožněno veřejně publikovat, nesměl psát ani pro televizi. Zatímco inteligence musela mlčet, propaganda byla velmi hlasitá. Tuto skutečnost promítl autor knihy do jejího názvu – Ticho a vřava.

Román musel být nakonec vydán v Libanonu. Stejně jako Kundera, kterého Sirees velmi obdivuje, používá i on ve své knize zbraně nejsilnější – humor a ironii. „Chtěl jsem prostřednictvím humoru, prostřednictvím ironie definovat diktaturu. Tito lidé chtějí být zobrazováni jako ti silní a vážní a když o nich někdo řekne něco ironického, mají pocit, že to oslabuje jejich moc."

Na příkladu Alexandra Velikého se v knize také pokouší přiblížit rozdíl mezi národem, který si zvolil demokracii a národem, který je zvyklý uctívat svého zbožštělého krále.

Nabízí se tedy otázka, zda jsou Syřané na demokracii připraveni: „Ano, národy zvyklé žít v diktatuře demokracii budují těžko. Ale pokud budeme čekat, až na ni budou všichni připraveni, nepodaří se nám ji vybudovat nikdy. Diktátoři takovým tendencím hned zabrání."

Sirees se rozpovídal také o svém rodném městě Aleppu: „Situace je špatná. Mnoho vzácných historických budov bylo zničeno a kromě toho Aleppo ztratilo významnou část populace, hlavně mladých lidí, kteří odešli nebo byli zabiti."

Sireesova rodina však v Aleppu z větší části zůstala. „Někdo ale musí rodinu finančně podporovat ze zahraničí – před válkou byla v Sýrii průměrná mzda stejná jako všude jinde, teď... skoro nic. Potřebují podporu odjinud. Takže já a můj syn, který žije v Turecku, posíláme domů peníze."

I přes to doufá, že řešení existuje. Věří, že svět pochopil, že válka v Sýrii a jí způsobená uprchlická krize není lokální problém, že ovlivňuje dění v Evropě i Americe, a že se tedy týká nás všech: „Vždycky je nějaká naděje."

autor: Kristýna Kodrlová
Spustit audio