„Tisíc malých rybníčků je pro návrat vody do krajiny důležitější než jedna velká přehrada,“ říká Jiří Nohel
Vydejte se s Jiřím Nohelem a Lubomírem Lacinou za prameny, studánkami a vodními plochami v krajině kolem Velké Bíteše. Při příležitosti Týdne vody v Českém rozhlase se tam vypravila redaktorka Alena Blažejovská.
Jiří Nohel pracuje jako lesník v oblasti Velkobítešska, je to ale i básník a hudebník. V kapele Žalozpěv působí jako autor písní, zpěvák a kytarista. Lubomír Lacina je velkobítešský sochař, který má v nejlepším slova smyslu „na svědomí“ Boží muka, sochy v kapličkách, kříže a křížovou cestu v těchto lesích a u zdejších cest.
Ti dva převzali roli průvodců na naší reportážní cestě za prameny, studánkami a vodními plochami v krajině. Hledali jsme vodu a způsob, jak ji v krajině i u lidských obydlí zachovat. „Velká přehrada to zachrání jen v tom smyslu, že budeme mít v čem umývat, v té pěně, automobily a znehodnocovat tu vodu. Ale rozhodně nevyřeší negativní dopady změny klimatu,“ vysvětluje Jiří Nohel.
Lubomír Lacina vysvětluje, že lesník Nohel je takovým dobrým duchem v krajině Velkobítešska. Nejen pokud jde o obnovu lesa, ale i pokud jde o studánky a Boží muka: „Jsou to všechno jeho věci, které on uviděl jako ty, které je potřeba zrestaurovat. Tamhle objevil studánku, které si nikdo nevšiml,“ ukazuje Lacina na půvabné místo nedaleko zámku Osová a dodává: „To byla kdysi jenom skruž, která sloužila pro dělníky, kteří kolem roku 1953 stavěli dráhu Brno – Havlíčkův Brod. To místo se teď stalo takhle krásným, protože se objevil někdo, kdo dokáže mystérium našich otců znovu uvést v život.“
A protože dříve byly prameny a studánky vždy zasvěcovány některému světci, Lubomír Lacina do obnovených Božích muk a kapliček vytváří sochy svatých. „Dřív se lidé dokázali dívat na vodu jako na něco, co bylo posvěcené, co jim přinášelo život a doprovázelo je od kolébky až po rakev, úcta k vodě byla veliká,“ dodává.
„Vidíme starou cestu, která kdysi vedla od zámku Osová do Osovské (dnes Osové) Bítýšky,“ popisuje Jiří Nohel. „Tady všude byly náletové dřeviny, bylo to zarostlé. Lidé se o to nestarali, tak si to příroda vzala k sobě. Ale hraběnka Haugwitzová tu kdysi studánku měla a měla pocit, že ji ta voda uzdravila. Dovezla si z Itálie sošku panenky Marie, kterou za éry komunismu kdosi polapil. Stavební dělníci tu pak měli boudu a obsypali ji svinčíkem. Chodil jsem sem několik sobot a pak mě jednou popadl spravedlivý, krutý hněv, vzal jsem sedmikilovou palici, bouchl jsem do té skruže a ta se rozletěla. Odpadl všechen svinčík a za ním se objevila původní studánka z roku 1700, kterou poznáme podle jiného kamení – ruly.“
Je však vody dost, teče? „V téhle studánce voda teče,“ pochvaluje si Jiří Nohel, „ale vody v krajině nesmírně ubylo. Je to nezodpovědným chováním člověka ke krajině, nezodpovědným chováním zemědělců a lesníků. Lesníků v tom směru, že nepěstují původní smíšené lesy, které jsou schopny zadržovat vodu, ale neustále se kvůli zisku věnují monokulturám. Zemědělci se chovají k polím, kde voda prší a kumuluje se, takovým způsobem, že pokud to svoje myšlení nezmění, tak se to do pár let, bez přehánění, rovná hladomoru,“ neskrývá lesník.
Vody v krajině výrazně ubylo, melioracemi v době socialismu, rozoráním mezí, ale hlavně tím, jak těžkými stroji se jezdí po polích a jak se pole neustále ždímou řepkou a kukuřicí a voda nemá kde zasakovat a opouští krajinu. Tak to vnímá Jiří Nohel.
Ale nachází i optimističtější tón: „Jak vzniká taková studánka? V krajině bývalo mnoho selských studánek, kdy si sedláci udělali jamku na okraji pole, ze které pili. Odvodněním to všechno pominulo, ale kdyby dnes chtěl někdo udělat studánku, tak začne pozorovat to místo, kde voda buď přímo vyvěrá, anebo jsou tam druhy sítin – trav vázaných na vodu, a tam si udělá zkusmou jamku. Prvním poznávacím znakem toho, že má smysl dál na studánce pracovat, je, že voda v zimě nezamrzne. Znamená to, že pramení z nějaké hloubky a že bude čistá.“ Pak je dobré si udělat chemický rozbor vody – a dál už je to věc fantazie. Ale nejlepší, věčný, je kámen, radí Jiří Nohel. „Za dvě stě let někdo přijde s otevřeným srdcem a studánku jednoduše spraví. Ale když budeme něco budovat ze dřeva, tak to pomine a zaroste.“
Podle Lubomíra Laciny by u studánky měla být také socha svatého. Sám se tím zabývá už přes čtyřicet let. „Začalo mě to zajímat, tak jsem si nakoupil hlínu, rozšířil prostory, kde se to dá dělat. A jak se člověk dostává do povědomí regionu, přichází lidé z okolních vesnic a: Nemohl byste udělat svatého Antonína, nemohl byste udělat svatého Františka? My jsme ho tam měli a oni nám ho ukradli. A tak tím pádem se vždycky může.“
„Neodpustím si pochválit to našeho Podhorácko, ať je to Jinošov, Pucov, Jasenice – a šel bych dál až k Tasovu. Tam se pořádají slavnosti otvírání studánek a pochody kolem studánek. Rodina, které patřil les, rodina, které patřilo pole, věděla, že tam vyvěrá voda, tak přejala patronát nad každou z těch studánek. A tak se v sobotu udělá oslava těchto studánek, pochoduje se, každá rodina nachystá pohoštění – a ta studánka ji reprezentuje. To je mimořádné,“ raduje se Lacina. „V tom vidím hybnou sílu těch našich malých obcí, na které je všeobecně zapomínáno.“
Jiří Nohel připomíná, že u mnoha vesnic vznikají nové aleje, které sází konkrétní rodiny. „Dají si tam dřevěnou cedulku, že rodina Nováčkova vysadila tuhle lípu, ale ty cedulky nejsou podstatné. Cedulky upadnou a shnijí, ale ty lípy zůstanou.“
Náš průvodce nás zavádí také na jedno místo v lese nedaleko níhovského rybníka, kde před lety vznikl nový mokřad. „Už je tam rákos, támhle pijí včely a jsou tam vážky a hnízdí tady kulíci říční,“ neskrývá potěšení. „Když jdu večer okolo, tak tady pije srna nebo se tu dá potkat divočák.“
Jak takový mokřad v lese vzniknul? Lesník Nohel vysvětluje, že všude kolem jsou nemocné smrkové monokultury. „Smrk, jehož původní domovinou jsou hory nebo nadmořská výška kolem 900 metrů a výš, anebo hluboká údolí, kde je chlad a voda, vlastně nepracuje s režimem půdy tak, že ji prokořeňuje, ale degraduje ji. Na rozdíl od smíšených lesů, kde je spousta listí, tlejícího dřeva a humusu, není schopen zadržovat vodu.“
Rozhodl se proto, že tomu napomůže i bez evropských dotací tím, že pozve na hodinu bagr: „On v té močařině párkrát zabagruje a příroda už si to sama takhle vezme. A voda není jenom tady, ale jako houba se rozprostírá široko daleko do podloží. A tamhle vidíte přeměnu původní smrkové monokultury na dubový les, to je moje práce, které si hluboce vážím a jsem v ní šťasten,“ uzavírá Jiří Nohel.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
