Zkoušeli jste v dospělosti číst znovu Vinnetoua?

7. prosinec 2015

Literární vědec a šéfredaktor brněnského nakladatelství Host Miroslav Balaštík píše o spoluprožívání a znovuprožívání jako potřebách typických pro dětskou četbu. Jestli to funguje i v dospělosti, o tom uvažuje na příkladu čtení vinnetouovek.

„Ležím v noci schovaný pod peřinou a v matném světle baterky čtu první díl Vinnetoua. Kolem postavičky cínových vojáčků, kteří představují indiány, protože plastové figurky rudých bratrů nebyly tehdy k dostání. A pak tam mám ještě péro z káněte a nůž rybičku. Hltám stránku po stránce a uši mi hoří vzrušením a asi taky nedostatkem kyslíku a strachem, že mne rodiče přistihnou.“

Tak vzpomíná na okolnosti své dětské četby Miroslav Balaštík a přiznává, že vinnetouovky ho tehdy dokázaly přimět k tomu, že běhal po jundrovském lese s kusem dřeva připomínajícím tomahawk a honil proradné bledé tváře ze třetí C.

Podobné vzpomínky na dětskou četbu má většina z nás. Podle Miroslava Balaštíka je příznačná právě potřeba spoluprožívání příběhu – proto si také v dětství s kamarádem pižlal nožem rybičkou zápěstí na znamení bratrství.

Miroslav Balaštík

Druhým typickým aspektem dětské četby je podle něj znovuprožívání. Kolektivní sdílení příběhu vytváří potřebu prožít jej znovu a rozvíjet jej mimo text. V dospělosti se totéž projevuje jinými způsoby, například hromaděním knih téhož autora. „Pídíme se po rozhovorech s ním, po jeho názorech, nebo dokonce toužíme po setkání s ním a podpisu v knize.“

Jak jste si odpověděli na titulní otázku? Miroslav Balaštík se prý nedávno pokoušel znovu začíst do příběhů Vinnetoua – ale marně. Už ho to prý nudilo. Na ono dětské vzrušení z četby pod peřinou se však pamatuje dodnes.

Spustit audio