Historii kovářství v Holešově mapuje nové muzeum

Muzeum se skládá ze tří zcela odlišných částí. V prostoru samotné kovárny a kovářské výhně se návštěvníci dozvědí základní informace o provozu panské a vesnické kovárny, seznámí se s její historií a vybavením.

V bočním přístavku, v prostoru bývalého skladiště, jsou expozičním způsobem za pomoci vybraných sbírkových předmětů a panelů shrnuty poznatky o tradici kovářství v Holešově.

Poslední část expozice se nachází ve druhé polovině kovárny, která dříve sloužila jako obytné stavení kováře a jeho rodinných příslušníků. V levé části přízemí vznikl interiér lidové jizby a komory. Protože se Holešov nachází na etnografické hranici Valašska a Hané, jsou zde představeny předměty lidové kultury z pomezí těchto dvou regionů.

Rekonstrukce kovárny nebyl vůbec jednoduchá. Snadný nebyl dokonce ani úklid, který opravám předcházel. Znepříjemňovaly ho totiž stoleté nánosy železného prachu, kterými bylo v kovárně pokryto prakticky všechno.

Historie kovárny

Stará panská kovárna na Holajce stávala na místě vedle zámku již od roku 1550. Sloužila vrchnosti i za vlády zdejších pánů z rodu Rottalů, kteří drželi holešovské panství v letech 1650 až 1762. Do soukromých rukou se dostala 31. března 1776, kdy tehdejší majitel zámku Ludvík Rudolf Erdödy prodal „proti obydlí panského zahradníka ležící kovárnu i s obydlím a všemi inventárními věcmi“ poddanému kováři Václavu Gargulákovi za 2000 rýnských zlatých.

Roku 1809 zdědil kovárnu po matce vdově Kateřině její syn Karel Gargulák. Rod Zemanů, podle nichž je kovárna nazývána, získala tuto živnost v dražbě (licitaci) roku 1847. Jakub Zeman ji 9. prosince 1847 zakoupil za 1550 zlatých konvenční měny. Velkého rozkvětu se kovárna dočkala za posledních držitelů Holešova z rodu Wrbnů. Ti díky své zálibě v chovu koní kováře a podkováře ve své blízkosti nutně potřebovali. Posledním kovářem z tohoto rodu byl Emil Zeman, který jak pamětníci dosvědčují, docházel do kovárny až do roku 1953.

Poté kovárna pustla a dokonce se uvažovalo o její demolici. Díky podnětu historičky PhDr. Vlasty Fialové a Vlastivědného kroužku se její záchrany ujal turistický odbor místní tělovýchovné jednoty, v jehož čele stál Vladimír Hošek. Kovárna se od 3. května 1958 stala památkou a je v Ústředním seznamu kulturních památek zapsána pod č. 47888/7-7166.

Turisté dostali kovárnu do správy v roce 1968 a podařilo se ji opravit k dalšímu užívání. Posledním kovářem, který v kovárně vykonával kovářské řemeslo, byl až do března letošního roku místní rodák Pavel Ševeček, který získal mnohá národní i mezinárodní ocenění za své luxusní nože vyráběné z damaškové (damaskové či damascenské) oceli.