Co trápí mladé vědce? Jak spojit vědu, koníčky a rodinu

Zatímco jejich vrstevníci tráví víkendy na výletech a večery třeba s přáteli, mladí vědci zkoumají pod mikroskopem výsledky několikatýdenní práce nebo sepisují odborné články. Vědu berou jako poslání, jak posunout svůj obor a nejlépe tím pomoct například nemocným lidem. Přesto se většina z nich shoduje, že bádání by šlo stranou, kdyby založili rodinu.

„Koníčků mám spoustu, ale toho času už tolik není, tancuju pořád ve folklórním souboru. Nicméně jak už člověk jezdí míň a některé víkendy musí trávit v laboratoři, tak je to už jen pár vystoupení do roka. Snažím se najít nové koníčky, třeba v Brně jsem si našel badminton, snažím se sportovat obecně, ale moc času už nezbývá,“ konstatuje čtyřiadvacetiletý Antonín Kunka.

V práci zkoumá možnosti zvýšení odolnosti bílkovin. Do laboratoře přichází na osmou ranní a odchází většinou až po setmění. Sportem se snaží udržovat nejen ve fyzické kondici, ale také pohybem odpočívá od někdy zdlouhavého bádání.

Kunku a jeho spolužačku Lucii Peškovou ocenilo město Brno jako mladé nadějné vědce a dostali speciální stipendium pro nejlepší PhD studenty. Lucie Pešková doufá, že by svým výzkumem mohla v budoucnu pomáhat například lidem s neurologickými onemocněními.

„Určitě bych ráda něco dokázala ve svém oboru, protože mě to baví a myslím si, že to má smysl. Ale chtěla bych to asi dělat jen do nějaké fáze. Až by přišla ta rodina, tak by to asi nebylo v pořádku, že ta práce není od do, chtělo by to nějaký řád a vědět, že třeba ve čtyři už budu doma,“ myslí si Lucie Pešková.

Nepravidelná pracovní doba nebo víkendy strávené u mikroskopu - to jsou věci, které na jedné straně studenty od vědy odrazují, například pro Jaromíra Gumulce ale byly lákadlem. Od třetího ročníku studia medicíny pracoval na Masarykově univerzitě na výzkumu agresivních nádorů a školu dokončil podle svých slov s mizerným průměrem, přesto by neměnil.

„Pracovní doba je někdy velmi nepravidelná. Někdy nemáte po čtyřech hodinách co dělat, jindy je nutné být v práci o víkendech a trávit víc než dvanáct hodin v práci. Tohle je něco, co mi určitě vyhovovalo,“ konstatuje Gumulec.

Jeho příběh je příkladem toho, že vrcholná věda jde dělat i s rodinou. Když zrovna nepíše odborné články, tráví čas s ženou a dvěma malými dětmi.

„Hodně rád fotím, trávím čas s rodinou a je to o prioritách. Rozhodně maximum volného času věnuji rodině a nedokážu si představit, že bych to dělal jinak,“ vysvětluje.

Stejně jako Jaromír Gumulec i Lenka Pešková tvrdí, že jde o nastavení priorit. Aby se mladí nadějní vědci nezalekli dlouhých hodin v laboratořích, projekt Brno PhD talent pro ně připravuje přednášky mimo jiné třeba o tom, jak skloubit náročnou práci a koníčky nebo výchovu dětí, říká Pešková

„Měli jsme minulý týden seminář, který pro nás pořádali z PhD talentu a tam byla jako host slečna nebo paní, která pracuje na CEITECu a měla několikaměsíční miminko a mluvila o tom, jak se ta věda dá skloubit s rodinou. Říkala, že momentálně pracuje asi čtyři hodiny denně v laboratoři nebo z domu a zbytek se věnuje rodině a vypadala spokojeně, že to jde skloubit. Ale člověk musí mít jasno v prioritách.“